Poprvé naposledy

 Michal Prokop: Poprvé naposledy. Sony BMG, 2006, celkový čas 56:25.

90. léta se pomalu blížila ke konci a politik a vysoký státní úředník Michal Prokop se rozvzpomněl na svou muzikantskou minulost. Začal se objevovat na festivalech a při jiných příležitostech, kde byla možnost vystačit s krátkým setem: Blues o spolykaných slovech, Bitva o Karlův most, Kolej Yesterday + nějaký bluesový standard... vlastně je to do značné míry zachycené na loňském albu Unplugged. Bohudík to tak neskončilo, přestože na natočení nového repertoáru bych býval asi příliš vysoký obnos nevsadil. Řadové album točil Prokop sice poprvé od roku 1989, zlověstné „naposledy” je snad jenom část názvu jednoho ze 13 textů básníka Pavla Šruta. Ty jsou vedle zpěvákova hlasu hlavním pojivem desky, jinak dost pestré. Fundament je to kvalitní: textařova zkušenost, nikoli macha, schopnost kreslit náladové obrazy. Ty mohou být velmi vytříbené (exotický Hotel u přístavu se spoustou cizích slov) i úderně plebejské („Vítr se válí v trávě na sídlišti/jak dávno vyschlej notorik/v igelitkách mu jenom myši piští/prostě to vzdal a žije z podpory” – Vedro nad Prahou). Střídání vysokého a nízkého je ostatně často používaným prvkem, spolu s lahodnými metaforami, poctivě neopsanými rýmy a častými citacemi i autocitacemi (Bar krásný ztráty, Nic v dobrým, nic ve zlým...). Jsou tu ale i věci při své délce (6:12) dost bezobsažné (Láska je protijed) nebo nepříliš objevné (Loučení).

Šrutovy texty zhudebnili celkem čtyři autoři: šesti z nich se ujal Petr Skoumal, pod třemi se podepsal sám Michal Prokop a o zbytek se rovným dílem podělili Luboš Andršt a Jan Hrubý. Co lze souhrnně pochválit, je skvělé souznění hudby s náladou textu – v podstatě u všech skladeb. Nejlepší písničkou alba je titulka: krásná věc, jedna z mála, kde je kromě náladové kresby i náznak příběhu, pomalu vyloupávaného, jak cibule ze slupky. Asi proto, že tempo její jednoduché, ale působivé melodie (Skoumal) je volnější, byla umístěna na druhé pozici. První zaujala odpichovka 64, hudebně velmi průhledná, přímočaře a starobyle bigbítová s jednodušším „vyznavačským” textem stárnoucího rockera; na první poslech zabírá z celé desky asi nejlépe. Výrazně odlišný (a i proto skvělý) je jazzový Hotel u přístavu s Markétou Foukalovou v duetu a Andrštovou melodií; tentýž autor složil i nejtvrdší rockovou záležitost na fantaskní text zvaný Virtuální realita. Nejpomalejší jsou pochmurně molloví Zloději času (Skoumal), kteří míchají francouzské názvuky s „velkým smyčcovým orchestrem” a soundem jak od barokizujícího Kukulínu (se sopránsaxofonem místo hoboje). Šramlovitý dixieland-swing zase pěkně cvičí s písní Vedro nad Prahou (Skoumal). Bezpochyby k vrcholům desky patří poprocková Ukolébavka pro smutnou mladou paní (Prokop) s velkým zvukem i folkpopový Popěvek (Skoumal), orámovaný nekonečnými houslovými šestnáctinami. Co příliš nemusím, je bigbandový zvuk skladeb Leteckej inženýr (Hrubý) a Loučení (Skoumal). Sound druhé z nich je doplněn elektrickou kytarou, ale přímo vidím vnitřním zrakem, jak „sólista Luboš Andršt” sedí ve fraku na židli a dirigent na něj mává ručičkou.

Nabídka obsažených žánrů je tedy přepestrá a neznámí aranžéři (uveden jen Andršt: 64) na to nepotřebovali ani příliš širokou paletu nástrojů. Nejdůležitější jsou elektrické kytary (akustika je tu výjimečně) Andršta a Jiřího Kováře a klávesy Skoumala a Jana Hály (a ve Virtuální realitě ještě hammondky Jana Kořínka). Dále jsou tu Hrubého housle, hromada dechů, které podle potřeby hrají jako klasická dechová sekce nebo s úplně jiným feelingem a samozřejmě rytmika: baskytara Zdeňka Wimpyho Tichoty a bicí Michala Hejny.

Přestože se jedná o desku velmi kvalitní, propracovanou a plnou otisků práce mistrů svého oboru, slyším tu i pár drobných nedostatků, které mi bránily dát Prokopovu albu víc bodů, než 7. Za prvé mně v tom všem někdy chybí víc života, a to i v samotném zpěvu, který je jinak velmi dobrý a téměř bez technických chybiček. Kromě nesporných vrcholů (64, Leteckej inženýr) je ale často hodně stejný, chybí větší rozrůznění podle charakteru skladby. A za druhé aranže: jako celek jsou sice úžasně pestré a neopakující se, ale úprava každé jednotlivé skladby mi není vždy libá a milá. Lze říct, že je slyšet, že Prokop byl v mládí zejména popovým zpěvákem: miluje velké aranže, hodně tónů v každý okamžik. Přitom jeden z nejlepších výkonů podává v kratičkém „latino” Dovětku k písni Hotel u přístavu (skvělý nápad vytvářející „jedno patro navíc” nad pouhým součtem písní). Ten má velmi vzdušnou instrumentaci: španělka, perkuse, pár tónů trubky, nádherná dohra klavíru. Moc to Michalu Prokopovi sluší. Tak třeba příště.

Tomáš Hrubý

HOME