V žádném případě nepatřím k odpůrcům písní Honzy Nedvěda. Vzpomínám si, jak jsem na konci 80. let při poslechu Hvězdy (tedy tehdejší obdoby dnešního Radiožurnálu – musím vysvětlil pro nejmladší) pookřál při každém vysílání Růže z papíru nebo Valčíčku. A i když je pravda, že k pozdější Nedvědově tvorbě jsem kritičtější, snad na každém Honzově albu nacházím nezpochybnitelné hity. Na CD Podzimní bál skupiny Příbuzní napsal Jan Nedvěd čtrnáct skladeb z šestnácti (a u dalších dvou je spoluautorem). Podobně jako u jeho posledních sólových alb i zde musím konstatovat – není pro něj problém napsat hitovou melodii, zatímco v textech se opakují stará známá témata.

Hlavním problém alba Podzimní bál však nejsou písně o lásce, o pohlazeních, o upřímném životě, o hejnech divokých vran nebo o víře. Dokonce to všechno se mi lépe věří mladým Příbuzným než staršímu Janu Nedvědovi. Zásadním nedostatkem kolekce je mlhavá cílová skupina. Podzimní bál je první album Příbuzných po pěti letech. Mezitím si kapelník Honza Nedvěd mladší odskočil na sólovou dráhu, natočil čistě popovou kolekci Jsme tu cizí a Příbuzným snad hrozil i rozpad. Jenže ukázalo se, že popové publikum Nedvěda-sólistu za svého nepřijalo. Příbuzní tedy opět nastupují, natáčejí desku s obalem se stylizovanou kresbou kytary, vyzdobené šesti listy místo ladicích kolíků. Tedy návrat do náruče folkařům a trampům?

Ne, už ve druhé sekundě první písně Víra se ozve první úder naprogramovaných bicích. A pravidelný umělý rytmus je posluchači průvodcem víceméně celou deskou. Programuje kapelník Jan Nedvěd ml., který si dále zahrál i na kytary, kontrabas, snad na skutečné bicí i především na klávesy. Zkuste si poslechnout zpěv Hanky Šebestové na začátku “tulácké” písně Obliny – neuslyšíte nic než hlas s doprovodem kláves a automatických bicích. Přemýšlím, komu je určena tato skladba o “vůni ohňů dřevařů” a o “milovaných oblinách šedých krásných skal”. Přes čím dál větší míšení stylů mám strach, že trampové umělé zvuky nepřekousnou a že “popaři” naopak budou mít problém s příliš trampským textem. O něco nadějněji vypadá po aranžérské stránce něžný Obrázek. Jenže i ten posléze přesladí klávesové plochy. Úplným vrcholem je potom recitativ na začátku závěrečné Lásky: “Stokrát, tisíckrát i víckrát ptal jsem se sám sebe, co je to láska, ale jako nedokážu vyložit, co je to žízeň nebo hlad, ani po lásce nemá smysl ptát se mě.” Filozofie hodná Jakuba Smolíka a “vespod” opět jemné automatické bicí.

Zajímavý úkrokem je naopak blues Pojď pojď. Tímto směrem (tedy na hranici s bigbítem) by se kapela mohla ubírat, jenže v písni s výraznějším rytmem se Nedvědovy texty stávají nefrázovatelnými: “Tisíce komplexů se na mě valí otáčím se, hrdinu pak zkouším hrát / A řval bych, kdybych měl kam, komu volat pomozte mi.” Nejsilnější skladbou na albu je úvodní Víra, i když je i ona plná mouder jako “láska je nejvíc” nebo “že život je prám a každá víra pluje s ním”. V tomto případě mě však popové aranže, skloubené se zvukem akustických kytar, neurážejí. Píseň je natolik melodicky silná a příjemně zahraná, že překousnu i formálně nezvládnutý verš o Neomovi..

Prolínání prvků moderního popu a folku (nebo akustické hudby obecně) nemusí být vždy na škodu. Ze Slovenska se ke mně nedávno dostala velmi příjemná deska zpěvačky Márie Podhradské, které se pokouší o něco podobného. Ze vzdálenějšího zahraničí mě napadají vynikající kolekce písničkářek Suzanne Vega nebo Tori Amos. Přemýšlím, proč mi u “folkařky” Vegové zvuk kláves a vůbec elektroniky nevadí, zatímco u Příbuzných ano. A přicházím pouze na jeden důvod. Problémem není spojení automatických bicích s hlasem Nedvěda mladšího nebo Hanky Šebestové. Jenže pokud chtějí Příbuzní oslovit jiné publikum, měli by asi změnit témata písní, neměli by zdobit obal své desky podzimními listy a krkem akustické kytary. Tím si trampy nezískají a fanoušky popu ani nenapadne po takové desce sáhnout (zvlášť když na přední straně obalu uvidí hned dvakrát jméno Nedvěd). Tak pro koho ta deska je?

Na závěr musím vyjádřit politování nad tím, že si ani velké vydavatelství typu Universalu nedokáže sehnat jazykového poradce, který by udělal korektury bookletu. Zkuste si třeba zasoutěžit, kdo najde v textu písně Víra víc přebytečných čárek… A co kdyby se už konečně někdo podle Pravidel českého pravopisu naučil, že dvanáctistrunná kytara se nedá zkrátit “12tistr. kytara”, ale jedině “12str. kytara”…

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)

HOME