První Pranic

Pranic – Jaký je náš svět. Agentura Ing. Václav Brožek – Organon Turnov, 2008, celkový čas: 44:25

Pro ty, kdo neznají skupinu Pranic, která se představuje prvním oficiálním albem: Folková skupina z Turnova, jejímž hlavním autorem je písničkář a evangelický duchovní Ondřej Halama, hraje v sestavě Jan Dékány – baskytara, Ondřej Halama – akustická kytara, zpěv, František Tomáš – akustické a elektrické kytary, zpěv, Alena Tomášová – kytary, zpěv, Míťa Meier – flétna, dechový kontroler. Už úspěšně prošli i Konkursem Zahrady a naposledy na Zahradě vystoupili v roce 2007. A teď k albu. Přináší čtrnáct písní, točilo se v Jablonci a u hejblátek byli Miroslav Klus a Míra Ošanec. V některých písních kapelu doplnil na perkuse Pavel Faltus. Na albu najdete čtrnáct skladeb. Titul sice naznačuje, že by mohlo jít o písně o velkých, vesmírných nebo alespoň planetárních tématech, ve skutečnosti jsou takové písně na albu přesně tři, i když dramaturgicky významně rozloženy. Úvodní píseň, která je zároveň i jménem kapely – Pranic, upozorňuje, že pokud Bůh stvořil vše na světě, a dal to člověku do správy, je jeho povinností mu to nepokazit. Závěrečná (před bonusem) Apokalypsa oblouk uzavírá tématem konce světa a posledního soudu. Viděno ovšem nepříliš ortodoxně, tedy s obavami, nikoliv očekáváním, a s podezřením, jestli k té apokalypse nepracujeme sami. Třetí písní pak je titulní, i ona však není evengelizačním traktátem, ale písní hledače: “Tak ptáme se, bez odpovědí, jako děti/ stvořil si člověk boha a nebo Bůh svět/ je modlitba jen křik, co nikam nedoletí/ a kdy budeme sami sobě rozumět?” a vyjadřuje víru, že přes všechno zlé, co vidíme (“jak klidně spát, když děti umírají hlady”), je (nebo by alespoň mohl být) náš svět v podstatě dobrý. Ostatní písně jsou o tématech spíš osobních než celospolečenských, některé o existenciálních pocitech a mnohé o lásce, která je cudná ale nikoliv platonická a jak už to bývá, tu naplněná (Milování, Nezapomenu, Ještě chvíli), tu se smutným koncem (Já sama vstávám) a mnohdy ještě vlastně nevíme, kam nás dovede. Kompozice jsou budovány na klasickém půdorysu pravidelných slok a refrénů, vedle kytar hraje důležitou roli při vytváření barvy a nálady hlavně akordeon. Tři zpěváci v kapele zaručují dostatečnou barevnost, písně jsou ale psány prakticky téměř vždy pro jednoho z nich, jemuž ostatní dopomohou, nějaké trojhlasé parádičky jako od Petera, Paula a Mary přes post Míry Ošance na pozici hudebního režiséra nečekejte, jen občas decentní sbor, většinou v refrénu. Vokálně nejpropracovanější je asi Z října na listopad. V některých písních mi jeden z mužských hlasů připomene mladého Venclovského z Folk Teamu před léty. Když už jsme u toho připomínání. Občas se objeví slovní spojení, které už je taky někde ve folku proslavené, někde mám pocit, že takhle nějak by to kdysi napsal a zhudebnil Nohavica (a byla by to píseň pro něj řekněme průměrná).  Každopádně jsou to písně, které ukazují, že autoři (Ondřej Halama je autorem dvanácti textů, jednou je Františkem Tomášem zhudebněn Václav Hrabě, který navíc k jednomu Halamovu textu napsal melodii, a jednu písničku si sama napsala Alena Tomášová) řemeslo znají, dokáží napsat písně kultivované a poctivě se snaží najít jak nosnou melodii, tak výraz, který písničce slouží. Pochopitelně, že pokud se týče toho, co je nad těmito základy, tedy, jestli shůry přilétla s Múzami nebo anděly božská inspirace, nemáme patent nikdo, a myslím, že někde alespoň závan perutě opravdu přišel. Třeba v písni Milování jsem nezáviděl nutnost zazpívat spojení slov s dvěma sykavkami: “to aby vzpomněla‘s si,” zvlášť když by nepomohlo napsat “to abys vzpomněla si,” ale na druhé straně záviděl verš “tuhle noc nezastelem”. Jak jednoduchými slovy se dá říci, že došlo k něčemu podstatnému, když se to umí! Jinak mám radost, že regionální malý vydavatel našel odvahu desku vydat, i když asi na ní nevydělá. Booklet obsahuje všechny texty, což je podstatné, a odkaz ne webové stránky kapely, kde se dozvíte víc.