Takto rovnou a bez skrupulí vás nejnovější CD Poutníků uchvátí a navnadí, možná až trochu moc. Poté totiž na dvě písně spadne řemen a teprve ve třetí se motor pomalu rozbíhá. Ona a on je docela popisná, i když ta popisnost asi byla záměrem, navíc umocněná jakoby předsazeným zpěvem Jiřího Poly. Jedna za všechny je nesmělá a nevýrazná a teprve pátá píseň - Vousatej chlap navazuje na Poutnické tradice a zvuk. Následuje Stará pošta, které prorokuji, že bude hitem alba (kromě těch písní, které již hity jsou z předchozích alb Poutníků). Stará pošta je přesným opakem písně Ona a on – plná reminiscencí, pocitů a sugestivních obrazů. O následujícím Osmiramenném svícnu je zbytečné se rozepisovat, zato u Hotelu Hillary, byť ještě známějším, je třeba se zastavit – také dostal Předehru, tentokrát č. 2 a také k němu perfektně sedne – ze stejného důvodu jako již uvedeno výše. Led trhá břehy je nejdelší písní na albu a tak se tam může jistá pompéznost náležitě rozvinout – není však samoúčelná, ani nepřekračuje rámec žánru, ale důsledně zvýrazňuje text, který navíc je výborně vypointován (nečtěte text z bookletu, poslouchejte písničku). Druhý možný hit. Následující Pojďme se napít trošku zcivilněla ve srovnání s verzí, v jaké ji známe nazpaměť s R.Křesťanem, ztratila na dramatičnosti a omládla. Předposlední Rondo ala Turca jakoby bolely nohy, není až tak brilantní instrumentální exhibicí, jak asi mělo či mohlo být a trošku ruší při přechodu z Pojďme se napít k Altánu. Když už Poutníci zvolili dramaturgii s předehrami, mohli Rondo zařadit jako tečku za albem. Altán bude třetí silnou písní na CD, opět doporučuji text poslouchat, ne číst. Mnou naznačené silné písně na albu zároveň také ukazují na kontinuitu hudební cesty Poutníků při s rovnání s klasikou na albu přítomnou.

Škoda, že poměrně malá péče byla věnována obalu. Jednoduchá skládačka sice obsahuje texty, ale tak nějak ledabyle rozhozené, navíc třeba ve Staré poště s omylem zatoulanou slokou z písně Ona a on. Z ostatních údajů je tam nutné minimum, sestava kapely a fotka, ale vzhledem k mixu písniček třeba velice chybí nějaká jejich stručná historie – posluchač, který se s Poutníky nesetkává těch x desítek let průběžně, bude zmaten, když po poslechu tohoto alba začne pátrat po předchozích deskách a narazí na Hotel Hillary a další písně. A co teprve úplný nováček, kterému je řekněme 15, muzika ho okouzlí, naučí se Pojďme se napít hrát na kytaru a přinese to jako velikou pecku mezi starší kamarády z osady a ti se mu vysmějí. Booklet dále tvrdí, že Jiří Mach prý sólově zpívá v instrumentálním Rondu, zato zpěvák Altánu uveden není (soudím, že to bude právě on).

K Poutníkům mám svůj osobní vztah, po noční cestě dílem vlakem a dílem pěšky, s uskou na zádech (tehdy záda ještě nebolela), byli první kapelou, kterou jsem viděl a slyšel v přeplněné kopidlnské sokolovně v deset hodin dopoledne na vystoupení před začátkem Banjo Jamboree kdysi v osmdesátých letech, trošku ještě v polospánku po cestě - ale o to více mi celá ta atmosféra utkvěla ne jen v paměti, ale v duši a kdykoliv Poutníky slyším (i přes všechny změny, které přinesl čas), mám pocit, jako bych kouzlo společného naladění nejen na muziku prožíval znovu a nemusel na něj čekat zas až do festivalové sezóny. A takhle bude působit i nová deska Poutníků jistě nejen na mě.

Miloš Keller

HOME