Jak vypadají, či přesněji řečeno, jak znějí příznaky lásky?  Přesně tak, jaké budete mít pocity po poslechu alba Luboš Pospíšila s výše uvedeným  názvem. A pokud jste měli rádi českou mírně rockovou, trochu beatovou muziku s obsažnými texty  sedmdesátých a osmdesátých let, vždy mírně ustrkovanou médii i schvalovateli tehdejší kultury, ale stále žijící a evokující pocit ne přímo nějaké konspirace, ale spíše sounáležitosti k nějakému stylu života (takováto muzika ostatně existuje napříč věky i dneska, i když vypadá úplně jinak). Při poslechu těch písniček vám ta léta vytanou na mysli se vším dobrým i špatným té doby a toho věku. To je první silný a kompaktní pocit z tohoto alba. Nevím ovšem, kolik z tohoto pro mě a starší posluchače snadno srozumitelného poselství bude pochopitelné i pro posluchače mladší. Těm ale naštěstí zbývá samotná hudební, interpretační, muzikantská a textová složka desky, což taky není málo.

Luboš Pospíšil zpívá způsobem charakteristickým a snadno zapamatovatelným. Jakkoliv jsem jej před tímto albem už dlouho neslyšel, okamžitě, jakmile jsme album dostal do ruky a pohlédl na obal,  slyšel jsem jeho hlas v povědomí. Kdo ho na tomto albu uslyší poprvé, pozná jej spolehlivě i ve všech starších nahrávkách – až se v něm probudí zájem, zjistit, co L.P. dělal v minulosti, a začne se pídit. Deska přináší tradiční kolekci 11 písní, vedených v mírně rockovém, mírně bluesovém duchu, beroucí si z hudební historie to dobré a charakteristické a zbavující se nánosu všeho hudebního pozlátka či balastu – kapela hraje úsporně, přesně a barevně. O hudbu se postarali Bohumil Zatloukal a Luboš Pospíšil, textoval Pavel Šrut, až na dvě výjimky: autorem textu Náš věk je František Stralczynský a Já a ty napsal J.Kašpar. Pavel Šrut se na desce projevil jako zručný a nápaditý textař, zpracovávající běžná témata nově a trochu introvertně. Bohužel, někde trošku „ujel“ směrem ke své tvorbě pro děti – v písni Mistr světa v dámě stále hledám nějaký hlubší význam a stále docházím k názoru, že slovní hříčky v písni jsou dětinské až infantilní. Naštěstí je tento text ojedinělý a je bohatě vyvážen jinými, např. Válka slov (po formální stránce: jsou miny, které neminou)  nebo  Růže z květinářství (po obsahové stránce: růže z květinářství uvadnou ještě tentýž den) nebo Miriam (po stránce jinotajné a druhovýznamové: je žhavá jak Libye, je samý útok, samý klam).

Doporučuji album konzumovat postupně – nejprve kvůli zpěvu Luboše Pospíšila, potom kvůli obsahům textů a nakonec kvůli hře doprovodné skupiny  (kromě dvou autorů muziky jsou v kapele Ondřej Fencl, M.Štec a  bubenice P.Táboříková). Spokojeni budou zralí rockeři, ale i zralí folkaři (ostatně, nejméně tři styčná jména této desky s folkem najdete na první pohled), hudebnímu poznávání dychtivým mladším posluchačům, kteří  Luboše Pospíšila v dobách, kdy spoluurčoval směr té části české muziky na pomezí komerce a nekomerce, deska nabídne pohled do kuchyně chytré, nejednoduché  ale  přitom oslovující hudby. Shodou okolností se mi v tutéž dobu dostala do ruky i deska  hudebního současníka Pospíšila, který měl pro v článku zmiňovaný druh hudby v přibližně  stejném období stejný význam, i když  jeho písně byly o něco uhlazenější a o něco introvertnější (ale to by byla jiná recenze) – Ivana Hlase. Jakkoliv je technicky vzato zcela jiná, výsledný dojem z ní je stejný. Což mi potvrzuje názor, že dobrou muziku a dobré muzikanty prověří léta – nejen z hlediska životnosti jejich starých nahrávek z dob vrcholu kariéry, ale i z hlediska toho, jakou desku dovedou natočit i po  letech, řekněme, odpočívání od slávy, jak dovedou navázat. Jak moc je ta muzika „v nich“.  A věděl bych ještě nejméně o dvou dalších rockerech, pro které to platí. Bohužel, věděl bych také o nejméně dvou folkových sólistech, kterým se přesně toto nepovedlo a kteří tak bezděky potvrdili plytkost a závislost své tvorby  na společenských podmínkách. Ale to by byla taky jiná recenze.

Miloš Keller
Folk & Country 7-8/2008

HOME