Zadání znělo jasně – napsat pro časopis Folk & country recenzi na album Hazardní slavnost Luboše Pospíšila. Nabízelo se mi jednoduché řešení. Okopírovat článek, který jsem psal loni v říjnu pro internetové stránky Radia Proglas. Pospíšilovu desku jsem v něm charakterizoval slovy: “Obsahuje několik mimořádně povedených skladeb, pár nevýrazných melodií, které nezachrání ani básnické texty, a hlavně spoustu spleenu, ke kterému mi Pospíšilův vysoký hlas příliš nesedne. Album Hazardní slavnost je o něco lepší než minulá deska Můžem si za to oba (1997), ale i zde největší hity vyčnívají až moc vysoko oproti zbytku, který tvoří šedivý průměr.” Neučinil jsem tak. Album jsem od října mnohokrát poslouchal znovu a došel jsem k závěru, že i to, co mi původně připadalo zbytečné či nadbytečné, je svým způsobem krásné. Rád se tedy k desce vrátím a představím vám ji.
Pokud Luboše Pospíšila náhodou neznáte, musíte si hned v první skladbě Líná noc zvyknout na jeho vysoký hlas. Někdy zní až nepřirozeně, v klidnějších melodických pasážích (Počkej si na smrt) se však stává předností. Líná noc má text básníka Pavla Šruta, stejně jako několik dalších písní alba. To je samo o sobě známkou kvality, jenže zpěvák místy nezvládá frázování (“andělé zpívaJÍ na Kůru” nebo v jiné písni “z bláta staVĚL ten chrám”).
Línou noc však více než jako první skladbu vnímám jako předehru k albu, uvedení do děje. Sama o sobě totiž nemá žádný refrén a zcela postrádá hitové ambice. Důležitá je však tím, že posluchače seznámí s tematikou, která se na desce opakuje téměř ve všech skladbách – máme tu noc, hrob, nestvůru, kouř, pelichající samet, popel padající do ticha a další výrazy, které bychom mohli zařadit do jakéhosi hororově-smutečního tematického okruhu.
Pokud chcete další doklady této smuteční až morbidní orientace celého projektu, poslechněte si třeba píseň Neděle a v ní verš: “Z hospody na faru pan Jidáš klopýtá / A láska na kříži má černá kopyta.” I v dalších textech se to hemží hřbitovy (Tři černý růže) nebo černými plameny (Propast). Album má tak svou náladou blízko k Baudelairovi a dalším prokletým básníkům, ke Karlu Hlaváčkovi nebo k Edgaru Allanu Poeovi, o jehož hrobu se mimochodem zpívá v písni Tři černý růže.
Optimismu zde tedy mnoho nenajdete, alespoň na první poslech. Jenže pak se zaposloucháte třeba do pomalé písně Počkej si na smrt a objevíte náznaky optimismu. Pospíšil zpívá: “Ustel si na slunci a čekej závěje / Až přijde smrt ať tebe nezaskočí / (…) / Počkej si na smrt pěkně za rohem / Bodni ji dýkou tiše zezadu.” Při poslechu této skladby mě opravdu mrazí v zádech, ale ještě více se mi líbí singlový hit Letní nocí. Uvědomil jsem si, že František Stralczynský (neboť právě o jeho zhudebněný text se jedná) si kvalitou v ničem nezadal se slavnějším kolegou Šrutem: “Lidé přešli na znakovou řeč / Vzpomínko z mládí hned mi neuteč / Asi mi kouká sláma z bot / Máš potměšilý ústa a můj doprovod / Dobře se s tebou mlčelo / Letní nocí – to by se kráčelo.” A dovolím si ocitovat ještě kousek, neboť refrén písně se mi opravdu výrazně vryl do paměti: “Počkej na mě u poslední stránky / U jedné ze čtyř světových stran / Celý noci kreslil jsem ti plánky / Když jsem byl do tebe rozestlán / Osedláme nekovaný koně / Zapálíme u ohrady plot / Jsme poslední ticho v tomhle domě / Ve sněhu první stopy bot.” Jenže je třeba to slyšet – v této výraznější poloze totiž Pospíšilův tenor zní nejpřesvědčivěji.
Jen stručně zmíním další podle mě silné skladby. Jsou to Secesní hotel Embassy a v neposlední řadě Už vyplouvám Karino (o ní více v F&C 2/2002).
Co se týče hudební složky, sluší se uvést jména Pospíšilových spoluhráčů. Bohumil Zatloukal (kytary) je autorem několika melodií a spoluautorem aranží, dále na desce účinkují Pavel Jakub Ryba (basa) a Martin Vajgl (bicí, programování). Kapela je to spíš “dospěle popová” než folková a místy přechází do tvrdších poloh (Už mě to nebaví, Hazardní slavnost). Na můj vkus je zde možná příliš mnoho syntetických (nebo zdánlivě syntetických?) zvuků, rušivě vnímám například rytmiku v Propasti. Mimochodem pro potřeby komerčních rádií vydavatel na album zařadil remix jedné ze skladeb (Kocovina).
I recenzent má právo na přehodnocení svého názoru. A tak po opětovném poslechu Pospíšilova alba konstatuji – žádný šedivý průměr, nýbrž slušná deska s jednotícím tématem, se silnými melodiemi, profesionálně udělaná. Mám k ní sice pár výhrad, ale klady převažují.

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)