Rodinná kronika

Ponožky jsou už na scéně dost dlouho. Původně nepatřily nikomu, pak patřily Framáši Sužíkovi, později panu Semtamťukovi, hrdinovi z našeho dětství. Proti němu byl i don Quijotte obtloustý zakrslík a da Vinci neinvenční nudista. V dobách svého mládí byly Ponožky v oblibě publika, a mně přišli zajímaví tím, jak na sebe roubovali dixie a trampírnu, až z toho vyšlechtili v roce 1994 Krtečka. Nakonec mi ale přišlo, že kapela začala trpět únavovými zlomeninami a v duchu jsem je odepsal. Ostatně oni sami se asi odepsali také a považovali se za zrušené. Ani polocomeback před pár roky mne nepřesvědčil, že má smysl, ale album, které prakticky celé složil Tomáš Suchý (na jedné melodii se podílel František Mužík), to je jiná!  Zase je to často dixie v základním obsazení bicí, basa, kytara, banjo, akordeon a nějaký ten dech. Melodie jsou zase takové jednoduché, pravidelné a úhledné, členění písniček konzervativní a sbory zpívají sokolsky, jedinci většinou nepředstírají, že by měli kvalitní hlasy, je to takové muzikantské pozpěvování s Tomášem Suchým v hlavní roli. Tedy samo o sobě nic, co by uráželo, ale ani žádný velký sukces. Pochopitelně, že si všimnete, kolik rozmanitých nástrojů se vedle základní sestavy střídá, počínaje tubou a konče třeba houslemi. Podíváte-li se, zjistíte, že na výplatní listině se objevují lidé, kteří určitě spolu ještě na jedné desce nebyli, například trabandí slečna Jana Modráčková (trubka, zpěv), nejmladší z rodu Malinů Pepa (housle), keltský řvoun a zvěrozvěst Václav Rout (zpěv), bluegrassový mandolinista Zdeněk Jahoda a další. To ovšem spíš dokazuje producentskou schopnost Tomáše Suchého, než zaručuje kvalitu. Pokud si mne deska něčím získala, tak je to především tím, že většina písní jsou prostě naprosto konzervativně (v souladu se zvoleným stylem muziky) napsané vzpomínky o uprchlém čase dětství a mládí, světě tak trochu jak z Lhotákových obrazů. Příběhy (neboť jádro mají opravdu většinou epické) vlastně banální, každý z nás nějaký takový prožil. A snad je dokázáno, že i kdyby neprožil, viděl je ve filmech a četl o nich, až si nakonec zafixuje, že je to i jeho příběh. Když chcete napsat něco takového, musíte si najít pár osobních ozvláštňujících detailů, které se vryjí do paměti i ostatním. Třeba v Ptácích to Tomáš Suchý dokázal v dvojverší: “Kde jsou stará vrátka víš – no tak vejdi/ Stačí jen rozmotat drát.” Nevím jak vám, mně okamžitě vytanou stará zadní vrátka do dědovy zahrady, bez zámku, jen zkrouceným drátem zavřená. A tak člověk poslouchá ty hodnověrné příběhy, jednou laskavé (Pod mašinou), jednou komické (Druhej život Franty, Kachna musí plavat), jindy drastické (Anděl bar). Velmi často ale kombinuje několik takových nálad, jako například mládkovská Rozptylová loučka kombinující grotesku jarního dne s poněkud funerálním prostorem. (Zde mi slogan Rozptylová loučka/ Přilákala broučka silně připomněl Mládkovo: Železniční vlečka/porazila křečka). Někdy jsou to z hlediska melodií takové ruské romance, až mi přišlo, že Anděl bar má příliš blízko k Máně, co ji Gejza lízl, někdy rozverné valčíky, někdy jsou i ty melodie celkem anglofonní. Jediný problém mám, že mi velmi často připomínají něco, co už znám. Tedy nejde o žádné přelomové album v dějinách českého folku či čehokoliv, to jistě ne. Jde o pohodovou sadu písniček, stvořených pro příjemný čas, s pozitivním přístupem k životu. K tomu se občas mihnou pěkné individuální výkony sólujících nástrojů (asi nejlepší nakonec – housle Pepy Maliny v Krávě v povětří) a Tomáš Suchý své příběhy zpívá sice prostince, leč důvěryhodně. Texty najdete v bookletu, na webu si je můžete stáhnout i s akordy. Natočeno, vymícháno i vypraveno v slušné kvalitě, vydáno v papírovém obalu s první stranou působící dojmem dřevorytu, booklet obsahuje v přehledné formě vše podstatné.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 2/2008

HOME