Energie
k letu
Poletíme? – Jednoduché písničky o složitém životě, Indies Scope
Records 2010, celkový čas: 53:41
Poletíme? – Skupina dobře vypadajících mužů, Indies Scope Records 2010,
celkový čas: 42:50
Poletíme? Vznikli v roce 2007, založil je brněnský
výtvarník a písničkář Rudolf Brančovský (ex Veselá zubatá). V roce 2008
vydali své první album Jednoduché písničky o složitém životě.
I když o kapele se v Brně vědělo a postupně na ně začali chodit lidi, byla
to pořád taková místní záležitost. V roce 2010 vydali druhé album
Skupina dobře vypadajících mužů u Indies Scope Records, kteří
zároveň vydali reedici jejich prvotiny.
Poletíme? se z širšího hlediska dají považovat za
folk-rock, i když možná je přesnější jejich charakteristika z obalu jejich
první desky „Original banjo punk future jazz band“. Pochopitelně že zvuk
kapely trochu připomene Mládkův Banjo band nebo jeho revivaly, což je dáno
složením (Rudolf Brančovský – banjo, elektrická kytara, hlavní zpěv; Vojtěch
Konečný – housle; Jáchym Hájek – trubka; Ondřej Hájek – piano, akordeon;
Honza Beran – basová kytara; Daniel Kačer Černý – bicí). Zpívají všichni.
Postmodernistickým vypůjčováním z různých stylů
připomínají zase Buty v dobách jejich druhé, třetí desky, kombinováním
přístupu skoro šramlovitého a důrazem na originální poetiku písní Rudolfa
Brančovského pak mají blízko k filosofii Trabandu v jeho říznějších
obdobích. Jakási humorně pojatá nálada retrostylu a ovlivnění dixielandem je
zase klade poblíž Ponožkám pana Semtamťuka
Brančovský není na banjo žádný virtuóz, jeho banjo
prostě jen přispívá k plnému a ostrému zvuku kapely, ale na druhé straně
melodické party houslí a trubky jsou zajímavé a dobré. Na živo kapela zaujme
velmi rychle tím, jak z ní sálá energie. A nutno dodat, že tu energii
přenesli i do obou alb, i když se zvuk od živého vystoupení liší, především
proto, že si pozvali několik hostů. Natáčeli u Jiřího Topola Novotného,
který oběma albům vtiskl zvuk téměř live nahrávky a přitom vychytal ve
studiu, co se dalo.
Radostná nálada, čišící z muziky je v jistém groteskním
nepoměru s tím, jak často se zpívá o problémech. Stačí třeba z novějšího
alba jmenovat názvy Mám depresi rád nebo Sado maso.
Na prvním CD najdete patnáct písní a dva videoklipy, na
druhém dvanáct a dva videoklipy. Píseň Když dva se opijí je na obou,
na novějším ovšem na ní hraje cimbálová muzika Púčik.
Brančovský zpívá často zachraptělým hlasem, někdy spíš
křičí, jindy je lyrický. Ale jako správný výtvarník dokáže do textů, ať už
je jejich nálada jakákoliv, vepsat půvabné obrazy. Má cit pro slovo,
detaily, jimiž popisuje jednotlivé příběhy jsou zachyceny úsporně ale
přesvědčivě. Stařeny závidějící mladé holce mládí, cení zuby jak pitbull
(Mařena), žáby zní jako italská opera (Když dva se opijí). Dokáže
popsat situace které jsou někde na hraně mezi všednodenností a trapností (Biologické
hodiny), stejně jako ryzí absurdity (Velryba). Hudební inspirace
vycházejí ze všemožných žánrů, od patetické country balady (Smutný příběh)
či punkrocku (Chlastáme na festivalech) – zde navíc s odkazem na
Beatles až po dixieland.
Rozhodně oba kotoučky vložte (postupně) do počítače,
protože všechny klipy stojí za to. Brančovský má komediální talent a těch
vizuálních nápadů, to je paráda. Třeba ve Hvězda padá jde dívka na
procházku poskokem, doprovázena místo psíkem vozítkem na dálkové ovládání.
Klip zde neilustruje text, doplňuje ho v další rovině. Prostě výtvarník se
nezapře.
Mám-li srovnat obě desky, myslím, že novější prokazuje
větší sehranost kapely, textově je poetičtější, ta starší má možná o něco
víc přímočarých nápadů.
Vybaveny jsou obě zhruba stejně, v digipacku s vloženým
bookletem v retro stylu (obaly Tomáš Vostrejž), ve kterém najdete texty,
fotky, grafiku. Zkrátka desky jsou sourozenci na první pohled i poslech.
Poletíme? mají našlápnuto na to, stát se víc než pouhou epizodou, která se
brzy okouká a oposlouchá.
Jiří moravský Brabec
Folk 11/2010