Pod Černý vrch: Ženění, Areca Multimedia 2005, Celkový čas: 43:22

Skupina Pod Černý vrch, nejtvrdší z kapel, které se v dnešní době snaží vypořádat s českým a moravským folklórem (pominu-li tedy experimenty metalových Silent Stream Of Godless Elegy), přichází s novinkou Ženění. Základní schéma je stejné jako na předešlé desce Semotam – vezme se lidový text, na který se naroubuje hudební kabátek tak originální, že na české scéně – přes inflaci folklór-rockových kapel – nemá obdoby. Pod Černý vrch totiž – to jen pro připomenutí – vsadil na souzvuk tvrdé rytmiky a smyčcových nástrojů (troje housle a viola v základní sestavě plus hostující violoncello), hraných také spíše rockově než folkově nebo dokonce klasicky. Nazvěme ten styl pracovně třeba hard world music.

Pokud mě minulé album svým zvukem a přístupem k folklóru překvapilo tak, že jsem si na jeho zvuk musel poměrně dlouho zvykat, tentokrát jsem ke kapele přistupoval jako k jistotě. Jen co jsem desku vložil do přehrávače, nechal jsem se unášet energií, kterou Pod Černý vrch rozdává od druhé skladby až do konce alba (úvodní půlminutové Ej ráno je pouze vokálním úvodem “do problematiky” lidových písní). Titulní Ženění zaujme kombinací jakoby táhlého zpěvu, inspirovaného pražskou alternativní tradicí, a rychlého doprovodu. Mluvit by se snad dalo o jisté dávce zběsilosti, ale rozhodně ještě ne o tvrdosti – skutečně rázný je zde pouze projev zpěváka Šolicha. Tvrdě kapela začne znít až se začátkem třetí skladby Vězení, ve které “přitlačí na pilu” i zpěv. V žádném případě však nečekejte nějaký jednoduchý hardrock, spíše by se dalo mluvit o spřízněnosti s pomalejšími odnožemi metalové hudby. (Zajímavý je mimochodem nejen souzvuk houslových vyhrávek s temnou basou, ale také třeba industriální stoptime zhruba ve druhé třetině písně.)

V dalších skladbách nabízí kapela další variace na výše zmíněné prvky: hutný spodek, undergroundově-metalový zpěv folklórního textu, tvrdá hra na housle, violu a cello. Nositelem melodie jsou jednou smyčce (předehra Kapusty), podruhé mužský sólový a ženský sborový zpěv (Ženička), avšak nad tím vším má zpravidla navrch energie. Přestože zpracované lidové texty jsou v mnoha případech zajímavé a leckdy poučné a úsměvné (Ženička, Kapusta), slouží kapele především k “nadhození tématu”. Mnohem důležitější jsou i tentokrát hudební plochy a hlas slouží pouze jako další hudební nástroj.

K nejsilnějším skladbám alba patří Viktorin (v dlouhé předehře spolu zajímavě komunikují smyčce s baskytarou, zajímavý je i skandovaný zpěv) a Ženička (v ní se ke smyčcům a hutnému spodku přidá lesní roh) a velmi pěkný je také Měsíček. Naopak spíše do počtu jsou oba bonusy. Tělo, zazpívané pouze s doprovodem smyčců (tedy bez rytmiky), by mě samotné zaujalo, ale ve srovnání s předchozími písněmi, které ženou kupředu bicí Martina Rychty, působí poněkud unaveně. A závěrečná instrumentální verze Milenců v texaskách? To je vtípek, který nemá souvislost s předchozím materiálem vůbec a zatímco na koncertě by mě asi bavil, zde jasně přebývá. Přes snahu zaranžovat původně popovou melodii à la Pod Černý vrch to není Pod Černý vrch. Struktura skladby je příliš pravidelná a výsledek připomíná kombinaci klasického hardrocku s popíkem. Tedy přesně to, jak Pod Černý vrch určitě nechce znít a jak ve vlastních písních také nezní.

Celkově je však album Ženění velmi povedené. Muzikanti z PČV dokážou spojit neuvěřitelnou dávku energie s hitovou melodií a se složitější rytmickou strukturou a nevšedními aranžemi do jednoho celku. Něco takového se úspěšně podaří málokdy a málokomu.

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME