Jiří Plocek v jednom rozhovoru řekl, že je vlastně povahou i vzděláním výzkumník. Po bluegrassových letech jej okouzlila lidová píseň středovýchodní Evropy, zejména východní Moravy, a věnoval jí jak své organizační síly ve vydavatelství Gnosis, tak svůj tvůrčí potenciál. Teagrass, který patří k mým oblíbencům, byla kapela složená z mimořádných instrumentalistů, takže když před časem ohlásil svůj projekt hudecké úderky, tedy minimalizované sestavy jedné zpěvačky a houslistky a jednoho muzikanta a trochuzpěváka, byť ovládajícího více nástrojů, přiznám se, že jsem byl skeptický. Demo snímky mou skepsi nahlodaly, deska Písňobraní ji pak zcela odstranila.

Ještě před takovými sedmi lety jsem hořekoval, jak málo se v současnosti u nás vychází z lidové muziky ve srovnání se světovou vlnou world music. Člověk nemusí být nutně Železný, aby si uvědomil, že nejsme nějak významně odlišní od zbytku světa, a že nakonec se ta vlna přivalí, stejně jako reality show, pivo v plechovkách a fitness centra. A stejně jako ve světě bude i u nás mnoho těch, kteří surfují na módní vlně, a naštěstí i nemálo těch, kteří si ji našli z vnitřní potřeby a móda je zastihla připravené. Plocek se Šuranskou nesporně patří do té druhé skupiny. Jitka Šuranská je z rodu na folklóru vyrostlých zpěvaček jihovýchodní Moravy, které zpívají čistým hlasem bez manýr, s citem pro zpívanou písničku. Můžete si vychutnat každou zpěvní frázi, neodbude jediný tón a s přesně odváženou délkou jednotlivých slabik zazpívá pro požitek ucha především táhlé melodie, jako v Brodil Janko koně.

Plocek pak volí různorodou formu doprovodu i při nevelkém počtu nástrojů (základním harmonickým je přirozeně mandolína, ke které přidává housle, zřídka kytaru, to už častěji lidové píšťalky a stejně lidový klarinet z bezového dřeva, který má mimochodem moc pěknou, potemnělou barvu). Občas se objeví píšťalky Luboše Maliny, ve čtyřech skladbách Surého kontrabas, dvakrát si zazpívají hosté, přičemž hostování Jaromíra Nečase je vlastně poděkování velkému učiteli a odborníku na folklór. Druhým zpěvákem je Roman Dostál, na jehož výjimečný hlas jsem poukázal už před lety při recenzi Oborohu. Jeho nefolklórní, přirozeně rockové cítění vytváří pěkné napětí v milostném duetu se Šuranskou. Samotný Plockův zpěv není nijak výjimečný technicky ani barevně, ale do drobných partů, které si uchystal, se hodí. Na pětatřicetiminutový nosič se vešlo třináct lidových písní, s výjimkou jedné lidové slovenské ukolébavky všechny patří k moravskému folklórnímu dědictví.

Jejich výběr není nijak omezen ani tematicky, ani formálně. Principem je pestrost a kontrastní řazení. Mezi ukolébavku a baladu se tak vejde postupně se rozjíždějící fidlovačka, která by docela klidně mohla být přiřazena k nějakému tomu ostrovnímu setu, za jinou baladou je naopak názvuk balkánské inspirace v hudecké muzice. Přitom to nepůsobí dojmem, že kočička s pejskem uvařili dort, naopak, máte pocit, že je v tom řazení jakási hluboká promyšlenost s níž se vždy otevřou poutníkovi jiné dveře, než jste čekali, ale vidíte, že cesta pokračuje právě tudy. Na rozdíl od minulých století je naše vnímání času jiné a Plocek si toho je vědom. Obzvláště u původně sáhodlouhých baladických písní nemilosrdně utne vyprávění příběhu po pár slokách a nechá prostor hudbě a fantazii.

Myslím si, že ze všeho, co kdy Plocek nahrál, je jeho deska s Jitkou Šuranskou nejosobnější, nejintimnější – ne jen malým množstvím nástrojů, kterými prosvítá za hudbou hluboké ticho, ale prostě tím, že se při volbě konkrétního tvaru každé písně nechal vést především pokorným citem (neplést si prosím s hudební trivialitou). Ostatně hovoří o tom ve sleevenote a měl jsem radost, že jsem si ho přečetl až po poslechu alba a mohl shledat, jak se jeho záměr kryje s mými pocity z toho, jak vyzněl.

Vzniklo album, které má tichý půvab krajkářky. Tradičně dobře vypravené, jen ten název je zvláště v umělém a slabším světle málo kontrastní a skoro neodhalitelný. Nakonec ale možná i to je dobrý symbol a klíč k pochopení. Co je po názvech? Ta muzika je po čertech pěkná právě proto, že se nesnaží zalíbit za každou cenu. Ale líbí se moc.

Jiří moravský Brabec

HOME