Karel Plíhal: Nebe počká (Písně Josefa Kainara), EMI 2004, celkový čas 55:49

Album Karla Plíhala s texty Josefa Kainara bylo v edičním plánu vydavatele už v roce 2002 a zatímco jsme na ně opravdu netrpělivě čekali, folkovým světem se šířily různé “zaručené zprávy” i nezaručené klepy. Plíhal prý například smazal téměř dokončenou nahrávku jen proto, že nebyl spokojený se zvukem kytary. Zda je to pravda, nebo není, nevím. A asi ani nemá smysl se tím zabývat. Deska totiž konečně vyšla, pojďme se tedy bavit o ní.

V první řadě je třeba vysvětlit podíl básníka, který – jak známo – psal i melodie. Plíhalovo album obsahuje pouze šest kompletně Kainarových skladeb. Zbytek tvoří jazzové a bluesové standardy s básníkovými texty a zapomenout nesmíme na Plíhalovu vlastní píseň Děvče mi usnulo, která desku stylově otevírá (“Děvče mi usnulo už v polovině sloky / Hrál jsem jí od Kainara jedno krásný blues”).

Při práci na projektu Plíhalovi hrozilo: srovnávání s předchozími úpravami Kainarových písní; sklouznutí k patetickému projevu a s ním spojená hrozící jednotvárnost alba; a bát jsme se předem mohli též zdůraznění formální složky (například dokonalého zvuku) nad obsahem.

Notoricky známých písní je na albu Nebe počká menšina. Plíhal samozřejmě nemohl vynechat takové evergreeny, jako jsou Železniční most, Peníze z nebe nebo Černá kára, avšak ty naštěstí rozptýlil mezi písně, které bude “běžný posluchač” vnímat jako novinky. Svěže zní například vtipný Starý muž. Naopak srovnání se neubráním v případě Odcházím z domova nebo Trochu v hlavě mám. První znám v rychlejší interpretaci Folk Teamu (který ji však hraje s vlastní melodií), druhou svého času skvěle nahrálo ASPM Jana Spáleného. Nemohu si pomoci, ale Plíhalovy vycizelované verze na mě působí trošku unaveně.

Jednotvárnosti se Plíhal vyhnul nejen už zmíněným střídáním známých a “nových” písní. Šťastným tahem bylo také angažování Zuzany Navarové jako sólové zpěvačky, v jejímž podání zní například Černá kára výtečně a jejíž pěkný bluesový projev v Sedávám na domovních schodech mým uším také lahodí. Pokud jde o patetičnost, o tu zde není nouze. Z nahrávky je zřejmé, že písničkář skládá hold člověku, kterého si váží, a že se snaží jeho tvorbě neublížit. Možná proto se vyhýbá příliš svižným a “alternativním” verzím. Proto asi neangažoval další hosty (s výjimkou Navarové zde účinkuje pouze ve dvou skladbách kytarista Peter Binder), proto má celé album jednotný folk-jazz-bluesový zvuk. Není to na škodu, k albu typu “Tribute To…” trocha patiny patří a zde v žádném případě nepůsobí jako kalkul.

Na formální stránce věci si dal Karel Plíhal tentokrát opravdu záležet. Znovu říkám, že nevím, jak to ve skutečnosti bylo s přehráváním už nahraného, případně s tím, že se Karel dlouho učil nový styl hry na kytaru. Kytara nicméně na albu zní opravdu výtečně a právě ona posouvá nahrávku směrem k opravdovému jazzu. Ačkoli jde o desku zaměřenou na Kainarovy texty, Plíhal se ve stejné míře soustředil i na hudební složku, což dokládá například dlouhá předehra Blues o žízni nebo krásný doprovod v Deštivém dni. S vycizelovanou kytarou občas kontrastuje Plíhalův tichý vyprávěcí zpěv s občasnými moravismy (“desed jar” v Kučeravém listonoši) a převrácené přízvuky v titulní písni (“jdu s teBOU”, “nebe poČKÁ”). Ani tyto drobné prohřešky na jedné straně, ani nádherný doprovod na straně druhé však posluchače nenutí soustředit se na formu více než na obsah.

Nebe počká je album se vzorně vybaveným bookletem. Z jeho decentní úpravy je zřejmé, že Karel Plíhal bere své dílo v první řadě jako poctu Josefu Kainarovi. Z obalu alba cítím skromnost i pokoru, s jakou interpret k práci přistupoval. I proto si Plíhala vážím a proto si vážím i této desky. Čím víc se albem Nebe počká proposlouchávám, tím víc si uvědomuji, že ony drobné výše zmíněné výtky hrají roli pověstných pih, které desce přidávají na kráse. Vždyť je báječné, že při vší urputné snaze nahrát co nejkvalitněji “cizí” písně vznikla nahrávka, kterou Plíhal může považovat za “svou”.

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)

HOME