Jako “důstojnou rekapitulaci k 25. výročí Karla Plíhala na naší hudební scéně” inzeruje vydavatel koncertní dvojalbum V Olomouci. Slovní spojení “něčí výročí na hudební scéně” je přinejmenším podivné. Tudíž jsem byl vděčný za rozhovor v květnovém F&C, kde Plíhal onu zvláštní matematiku jednoduše vysvětlil: “Píšu písničky od roku 1980.” Jde tedy o 25 let nikoli “Karla Plíhala”, ale “písniček Karla Plíhala”. Podle mého je však reklamní slogan o “důstojné rekapitulaci” zbytečný. Plíhalovo koncertní album by bylo hudební událostí i bez snah hledat nějaké blízké kulaté výročí.

Zajímavá je i skutečnost, že v těsném závěsu za dlouho očekávaným, mimořádně úspěšným a opravdu velmi povedeným CD Nebe počká s Kainarovými písněmi vydává Plíhal hned dva nové nosiče: živé dvojalbum a jako jeho pandán taktéž koncertní DVD. Jde opravdu pouze o písničkářovu potřebu uzavřít jedno tvůrčí období (opět viz zmíněný rozhovor), nebo jde současně o prozaické plnění smlouvy na x alb za y let? Nevím a je mi to jedno. Stačí vložit disk do přehrávače a zaposlouchat se. Na všechny úvahy o číslech a smlouvách zapomenete a necháte se unášet důvěrně známými tóny.

Obecně nemám rád slovní výplň u koncertních alb. Nicméně výjimkám, které potvrzují pravidlo, budiž čest. A není lepší příklad takové chvályhodné výjimky než Karel Plíhal. Jeho jakoby nesmělé a naivní vstupy a především kratičké “básně” neomrzí ani naponěkolikáté. Sám jsem jich drtivou většinu znal, ale i přesto jsem se bavil. Připomenu například svou zvlášť oblíbenou Nahý v trní nebo evergreeny typu Opuchlý před hnízdem vosím či Radostné vyhlídky (“Až mi bude tak sto deset / přijde Bůh a zmáčkne reset”). (Co bych si naopak při opakovaném poslechu opustil, jsou kratičké výroky typu Děti ticho nebo Nový typ mobilu. V nich totiž autor původní nápad jakoby nestihl rozvinout do verše nebo dokonce písničky.)

Karel Plíhal, zocelený prací na víceméně jazzové kolekci Nebe počká, nabízí posluchačům na svém koncertním albu (či DVD) nejen svůj zpěv a svou tvorbu, ale také skvělé muzikantské umění. Kytary střídá dvě a na DVD si můžete povšimnout, s jakým gustem se dotýká strun. Jeho hra je důkazem toho, kolik muziky dokáže na pódiu vykouzlit jeden člověk.

Oba zaznamenané koncerty od sebe dělí zhruba čtyři měsíce. Zatímco DVD vznikalo v malebném prostředí letní Telče (což příhodně uvozuje záběr na telčskou věž v samém úvodu disku), záznam pro CD byl pořízen v předvánoční Olomouci. Města samozřejmě nebyla vybrána náhodně. Zatímco festival Prázdniny v Telči patří k nejkrásnějším událostem festivalové sezóny a Plíhalových příznivců do “města šťastných lásek” rozhodně nejezdí málo, v Olomouci je písničkář pro změnu doma. Dramaturgie obou nosičů je obdobná. Ani na jednom nechybějí hity jako Kde jsou, Nosorožec, Tři andělé, Ráda se miluje, Plavala vosa v kofole nebo Milej pane Dänikene. Dále zde najdeme ukázky z kainarovského alba (Miss Otis lituje, Starý muž) i další zhudebněnou poezii (Lorcova Lásko má nebo Šrámkův Příběh). Zatímco DVD představuje skutečně přehlídku hitů, na dvojCD najdeme přece jen i něco navíc. Z méně známých skladeb bych proto rád upozornil minimálně na minimalistickou Na Pradědu sněží a na velmi pěknou Olomouc. Když už jsem u srovnávání, mnohem víc se mi líbí decentní obal DVD s detailním záběrem na kytary než fotografie Plíhala klečícího na čtyřech na dvojalbu. DVD navíc přináší bonusy v podobě fotografií ze zkoušky a z koncertu a dvou videoklipů (oba doporučuji ke zhlédnutí: jak ten jakoby loutkový k písni Kde jsou, tak černobílý ke Třem andělům).

Koncert Karla Plíhala je vždy obrovským zážitkem: když na něj jdete poprvé v životě, i když jej důvěrně znáte. Je tedy dobře, že se pan umělec odhodlal zaznamenat tento kus sebe sama na zvukový i obrazový nosič. Udělal to v době, kdy je opravdu ve formě. Je skutečně jedno, zda slaví 25. nebo 30. výročí od “svého vzniku” nebo jestli “jen” plní podepsanou smlouvu. Výsledkem je opravdu důstojná rekapitulace.

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME