Pláče kočka: Se slepým kocourem, Indies Happy Trails 2009, celkový čas 39:26

Narýsujme trojúhelník a jeho vrcholy označme písmeny T, PB a ND. Těžiště trojúhelníka pak označme jako PK. Tímto exaktním postupem získáme naprosto neexaktní vymezení hudby, kterou hraje skupina Pláče kočka. Ano, na první poslech se nám její hudba může jevit jako něco mezi Původním Burešem, Neočekávaným dýchánkem a Trabandem. Jde však opravdu jen o první nástřel, protože od všech těchto kapel se pražské “ptačí” trio (Jakub Sejkora, Josef Jeřábek, Tomáš Jeřábek) podstatně liší. Od garážového zvuku Původního Bureše (v recenzi jeho alba jsem psal o interpretační neschopnosti coby funkčním prvku) se Pláče kočka liší vycizelovaným zvukem a především pečlivou výslovností a až optimistickým zpěvem Jakuba Sejkory. Možná bychom tedy měli trojúhelník rozšířit na čtyřúhelník a čtvrtý úhel pojmenovat PPS podle optimistických berounských Ponožek. S Neočekávaným dýchánkem má Pláče kočka společný tah na branku – svižná tempa většiny písní. Přes zdánlivou monotónnost je však album Pláče kočky pestřejší: dynamické a tempové změny najdeme nejen na ploše celého CD, ale vyvíjejí se i jednotlivé písně (Půlnoční blues, Potopa). S Trabandem měla Pláče kočka dříve společnou jednu členku (Jana Modráčková účinkovala na minulém albu Malvazinky) a kočičí zpěvák, houslista, banjista a kytarista Jakub Sejkora byl dříve kolegou Jardy Svobody v jeho kapele Otcovy děti. Akordeonistu Josefa Jeřábka můžete pro změnu znát z další zajímavé kapely Rudovous, ale to už by se nám náš útvar pomalu začal měnit v mnohoúhelník. Vyvoďme z toho tedy dílčí závěr, že pražská či středočeská scéna je propletená, a ihned dodejme, že Pláče kočce se přes jistou přesycenost této scény povedlo objevit “díru na trhu”. Čím je tedy kočičí trio výjimečné? Především tématy svých písní. Jakub Sejkora s Josefem Jeřábkem spolu v 90. letech pracovali na pražském hřbitově Malvazinky, což se odrazilo v obsahu jejich první desky z roku 2006. Písně jako Rekviem, Malvazinky, Farářova píseň nebo Hrobnická rámovaly celé album, které však navzdory zvolenému tématu znělo nakažlivě optimisticky. Ve zvoleném stylu – optimistický zpěv s doprovodem akordeonu, houslí, banja a bicích – Pláče kočka pokračuje na svém druhém opusu Se slepým kocourem. Funerální tematika zcela nezmizela (viz závěrečnou píseň Zvrhlej pohřeb), avšak přibylo veršů o kočkách (Katzen klub, Chytili kocouři, Se slepým kocourem, okrajově i Potopa), o psech (Bessie) či jiné havěti (zmínky o krysách v Potopě či Nejlíp). Při pozorném poslechu však zjistíme, že zde vůbec nejde o čtyřnohé mazlíčky. Pláče kočka, která se podobně jako většina výše zmíněných kapel zaměřuje na epiku, líčí ve svých textech příběhy obyčejných lidí, a to s velmi dobrým smyslem pro detail. Píseň s fádním názvem Buď mou má například na námořní míle daleko k laciným popovým popěvkům. Poslechněte si refrén: “Dřív než se zeměkoule otočí, / než usadí se prach, / než hajnej sovu ochočí, / než stín překročí můj práh – / snad budeš mou.” Podobně originálně dokáže Pláče kočka i moralizovat: “S tím kusem chleba v kapse dá se dojít daleko” (Nejlíp). A na písni Rybí polívka by češtináři mohli učit žáky, co je to synekdocha (“V přístavní kavárně / ráno, než se kdo naděje / sedí troje slaný kalhoty, / tři navlhlý košile / a troje promáčený boty”).  Nebojte se však, že by hudba Pláče kočky byla nějak zvlášť intelektuálská. Zmíněné jazykové figury musíte pečlivě hledat, protože při povrchním poslechu vám zcela splynou ve změti skočné (a znovu zdůrazňuji: optimistické!) hudby. Ve zvucích všudypřítomného akordeonu, neklidných bicích a dobře zaranžovaných houslí, banja či trubky (tematiku závěrečné písně Zvrhlej pohřeb byste poznali i bez českého textu). Zajímavé je také využití dětského sboru, které opět jen posiluje optimistické poselství alba.  Veskrze pozitivní dojem umocňuje také pečlivě vypravený booklet s “hýbacími” prvky, s vystřihovánkou “kocoura paňáci” a s nápisy Braillovým písmem. To abyste mohli nejen poslouchat, ale i číst i se slepým kocourem.