Po pěti letech existence, slušných úspěších a ve velmi dobré formě vešel Pětník do studia k Jiřímu Maškovi a natočil své první album, kde kromě zpěvu zazní jen korpofony, aneb zvuky vyluzované na lidské tělo. Na tři čtvrti hodiny se vešlo včetně bonusového Help! od Beatles celkem čtrnáct skladeb, od tradicionálů a vlastní tvorby až po Miki Ryvolu a Jana Nedvěda. Drobnou výtku mám k tomu, že u přetextovaných tradicionálů jsem se na albu nedopídil původních názvů. Docela by totiž stálo za to srovnat materiál, z něhož vycházeli, s tím, jak s písní naložili. Vše je v tradičním pětníkovském pětihlasém podání, kde se postupně v průběhu desky všichni blýsknou v sólech a navzájem podpoří v někdy originálním předivu hlasů. Celé to je podpořeno nejen muzikálností, ale i typicky Hučínovským suchým humorem, který vede k pousmání, odlehčí někdy složité až patetické poselství (Noe), a působí dojmem, že to, co vokální kvintet předvádí, je vlastně jednoduchá hravost.

Ve skutečnosti takhle prokomponované zpívání by mohla sestava právem vydávat za náročné umění, a schopnost prodat je jako lehounké letní zboží je podmíněna velkou noblesou interpretů. Bývá zvykem, že v klasicky vedených čtyřhlasech se nejpodstatnější věci dějí ve vnějších hlasech – sopránu a basu, zatímco ty vnitřní spíš definují harmonii. V pětihlase prakticky nejde vycházet z klasických harmonických pouček, nechcete-li zdvojovat, takže skladatel či aranžér musí vymyslet něco, co už vede snad až někam k polyfonii. Zde končí řemeslo, které se můžete našrotit někde u Kofroně či v jiné příručce a začíná tvorba na neprobádaném území. I s hrozbou, že se invence vyčerpá. Nevyčerpala. V jednotlivých písních najdeme různé způsoby, jak zatížit jednotlivé party, takže se rozhodně autorský rukopis neopakuje, písničky nezačnou splývat v jedno velké libé neurčito a od začátku do konce se něco děje. A ani když pochopíte, kudy zrovna písnička vede, nemáte ještě jistotu, že uvidíte za další zákrut. Třeba překvapivé vyústění Poslední míle byste si asi netipli, i když i zde kapela chronicky známou romantickou trampskou skladbu postupně a nenápadně vede ke zvukům jejích jazzových předobrazů, takže je to nakonec vlastně logické. Vůbec Hučín se nebojí postmodernisticky do základního materiálu zapojit krátkou citaci odjinud, nebo použít postup z popu.

Zvláštní kapitolu by si zasloužila pomocná slovíčka pro vokalizaci. Zatímco sólista nebo několik hlasů zpívají melodii s textem (všechny jsou v bookletu), přiznávající hlasy zpívají nějaké to padam padam. Libozvučné slabiky, dobarvující píseň. Bedlivě poslouchejte a zjistíte, že pětníkovští vtipálci občas zazpívají poněkud neortodoxní slabiky. Například ono obligátní oznamovací padam padam najednou nahradí rozkazovací padej, jako by se nechumelilo (Poslední míle). V písni O potopě se zvukomalebně ozývají imitované činely v přiznávce “čistit”, která je echem slova z textu. V Hlučínově Buď můj déšť se v přiznávkách lehce ševelí zvukomalebným Tonda - Čenda.

Jiří moravský Brabec

HOME