“Záporem příjemné desky je určitá monotónnost,” psal o sólovém albu Miroslava Palečka kolega Tomáš Hrubý v říjnovém F&C v Deskách na burze. Naprosto souhlasím: album je na první poslech příjemné, máločím urazí, avšak na druhou stranu plyne stále v podobném poklidném tempu (čest několika výjimkám) a pan interpret nasadí v první písni výraz, který neopustí až do konce.

Paleček se na svém albu představuje jako “shovívavý, mírně se usmívající moudrý a zralý muž”, a to nezávisle na charakteru textu právě interpretované písně. Zatímco někde je to k prospěchu věci (podobný “středněproudý” projev k poslechu víc lidí přiláká než odpudí), jindy dochází k paradoxním situacím. Nejzřetelnější je to v písni Už dávno nejsem co jsem byl, kde se zpívá “Ztratil jsem k pousmání klíč” a ve zpěvákově projevu přitom ono pousmání jasně cítíme.

Ke střednímu proudu má album velmi blízko i po aranžérské stránce. V doprovodné kapele pod vedením Pavla Fořta se sice sešlo 10 muzikantů (i když ne všichni naráz – například bubeníci se střídali tři), občas vystoupí některý z nástrojů do popředí (třeba foukací harmoniku ve Slonovi a porcelánu nebo v rychlém blues Osmdesátosm nepřeslechnete), avšak celkově aranžím chybí více odvahy. Elektrické kytary hrají umírněně jako v televizních estrádách 80. let: tak, abyste jejich zvuk sice postřehli, ale abyste si zároveň nestěžovali na velký randál. V Pojď blíž cítíme náznak latinského rytmu, ale opět chybí kousíček k tomu, abychom skladbu vnímali více jako world music než jako folkpop.

Výše uvedené výtky však ve skutečnosti žádnými výtkami nejsou. Vzhledem k textům (například velmi obecné pravdy o životě v Pojď blíž) je album zřejmě určeno především lidem, kteří čekají na prvním místě příjemnou melodickou písničku a až potom hráčské exhibice, moderní zvuk a originální postupy. A pokud se na desku budu dívat z tohoto úhlu pohledu, bude mi toho na ní vadit poměrně málo. Vlastně u téměř všech písní jsem si udělal drobnou poznámku “příjemné” i přesto, že to zrovna nemusí být můj šálek ranního nápoje. Je pouze jedna píseň, která mi přišla na první poslech nepovedená, a to je bohužel píseň titulní. Textař Paleček v ní vyjmenovává jednotlivé zástupce naší folkové scény (občas přidá i někoho ze spřízněných žánrů) a k některým přiřazuje více či méně trefné charakteristiky. Přitom se nevyhýbá klišé a rýmy jako Lutka/Hutka, Pavel/Havel nebo Marek/Jarek písni na kvalitě moc nepřidají. K tomu přidejme Rédla psaného s čárkou a poměrně prázdný refrén (“Jeden je takovej / druhej zas makovej / hlavně že se pořád zpívá”). Prostě mi to trochu připomíná veršovánky, které jsem skládal na základní škole.

Naštěstí na albu najdeme řadu mnohem povedenějších textů. Zaujal mě například Recept Josefa Fouska o tom, jak vyrobit člověka. Jde vlastně také o výčet, avšak tentokrát autor jasně směřuje k pointě a přes použití několika gramatických rýmů se velkým klišé zdárně vyhýbá (a navíc se mu občas povede i velmi pěkný rým jako “geny / menu”). Pěkný je také text Ivo Jahelky Nezvaný host nebo Janíkovo Kde se tu vzali. Jako celek se mi nejvíce líbí úvodní píseň Zlatý grál s hezkým textem Ivo Jahelky o stárnutí. Klidný Palečkův projev se k ní velmi hodí a decentní doprovod navíc evokuje zpěvákova nejúspěšnější léta. Zatímco tedy zvýraznění Každej je nějakej jako titulní písně je podle mne chyba, umístění Zlatého grálu na začátek desky byl tah velmi dobrý. Závěrečná píseň Jednou přijde ten den je poměrně hitová, dokážu si představit, že funguje docela dobře na koncertě, slogan “Vím, že přijde ten den” se na konec alba také hodí. Jen mi tu chybí (když už zde hraje kapela s bicími a elektrickou kytarou) trochu větší gradace.

A tím se vlastně vracím na začátek. Ta deska je příjemná, řemeslně dobře zvládnutá, avšak cosi jí chybí k tomu, abych ji mohl třeba jen porovnávat s alby písničkářských osobností typu Jarka Nohavici, Karla Plíhala nebo Jiřího Smrže.

Milan Tesař

HOME