“Těšínskému bardovi” (toto označení jsem mimochodem našel už v článku Františka Horáčka o Nohavicově koncertu z roku 1990) se tentokrát povedlo něco, s čím by většina jeho kolegů bez úspěchu zápasila. Zatímco na jeho předchozích projektech se velmi dobře hledaly jednotící myšlenky (téma “divného století” na stejnojmenné desce, téma lásky na albu Moje smutné srdce, ale i “téma” tvorby pro děti na Třech čunících), tentokrát jde o směs naprosto nesourodých příspěvků. Balada Mařenka, úlet Pochod Eskymáků, ale třeba také znovu nahrané Na dvoře divadla nebo Ženy, použité už na prvním albu skupiny Neřež, a také humorný Milionář… To všechno Nohavica seskládal za sebe takovým způsobem, že výsledek až šokuje svou celistvostí. Album sice nemá žádné jednotné téma, ale také z něj vůbec nic nevyčuhuje. Rozmanité skladby plynou jedna za druhou, jako by něco takového bylo úplně samozřejmé…

Snad s výjimkou zmíněné hříčky Pochod Eskymáků, kterou beru opravdu jen jako legrácku (ale díky kombinaci Nohavicovy heligonky a Pobořilovy trumpety skvěle zaranžovanou legrácku!) se dá o každé písni alba hovořit jako o silné výpovědi. I ten Milionář (bohužel po odchodu Vladimíra Čecha z moderátorského postu soutěže už neaktuální) je zajímavou sondou do mentality “muže z lidu”, který jede do Prahy soutěžit před televizní kamery. Vedle prvoplánových vtípků skryl autor do textu i další jemnější narážky, díky kterým se píseň dá poslouchat opakovaně.

Zatímco ale Milionář trhá hned napoprvé bránici, většina ostatních písní se vrývá do mozkové kůry pomaleji, zato však s trvalejšími následky. Poměrně dlouho jsem se například proposlouchával šansonem Dlouhá černá struna, který nyní považuji za jednu z nejsilnějších Nohavicových písní vůbec (mimochodem všimli jste si dvojverší “Jako břímě které nechci / A dál nesu bez úspěchů”, kterým autor navazuje na své předchozí album?). Písničkář v ní tvrdí: “Takové jen písně umím”, aby podobné téma skvěle zpracoval i v milé kritice kritiků Nic moc. Jiní vzkazují recenzentům, aby si trhli “nohou nebo třeba i rukou”. Nohavica s noblesou pronese: “Píšu co chci co se mi chce / Co mé srdce žádá” a dodá: “Promiňte všichni domácí i cizí / Já už mizím / Zvolna mizím.” Prostě kdo umí, umí…

Téměř každá Nohavicova píseň je dramatický minipříběh, ve kterém se dá číst mezi řádky. V krásné baladě Mařenka, věnované Karlu Krylovi, autor překvapí nejen zakomponováním Křemílka a Vochomůrky do milostného textu, ale třeba také množným číslem ve verši “Já svoje Mařenky neopouštím”. V Sestřičce ze špitálu (podobně jako na minulém albu ve Vánocích v Bratislavě) zdárně zapracuje do textu slovenštinu. A v poetické písni o nepoetickém městě Ostravo mě zcela odzbrojil pasáží “Pámbů rozdal jiným městům všecku krásu / Parníky na řekách a dámy všité do atlasu.”

Album je barevné výběrem písní i jejich texty. Ovšem ještě pestřejší jsou aranže. V Mařence nebo v titulním Babylonu si Nohavica vystačí sám s kytarou, v Ostravo s heligonkou. V Na dvoře divadla však vyniká trubka Radka Pobořila, Dlouhou tenkou strunu podkresluje klavír (Jiří Neužil) a harmonika Víta Sázavského spolu s Nohavicovou rytmickou hrou na kytaru dělají přímo stadionový hit ze závěrečné Převez mě příteli.

Babylon je album silné právě svou pestrostí. Tím, že autor, který zde sám sebe nazývá “zhouba národa, špatný vzor” (Nic moc), do těch necelých 40 minut naskládal něco pro fanoušky-intelektuály, něco pro fanoušky-romantiky, něco pro fanoušky-ostravské patrioty, něco pro fanoušky-melancholiky a také něco pro nás, fanoušky-kritiky. Jsem pyšný na to, že takového Nohavicu u nás máme.

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)

HOME