Nad tím, že si Jarek Nohavica oblíbil koncertní alba, jsem se zamýšlel už několikrát, naposled loni při recenzi “řadového” CD Ikarus. Svým novým počinem V Lucerně nejpopulárnější český písničkář jednak čerpá právě z Ikara (především výběrem repertoáru), jednak po formální stránce navazuje na projekt Doma. I zde jde totiž o soubornou kolekci CD a DVD z koncertu. Zatímco Doma však byla nahrávka z průmyslové haly z Nohavicovy domovské Ostravy, tentokrát si moravskoslezský bard vyzkoušel vznosnější a prestižnější prostory pražské Lucerny, vysněný stánek pěvců a hudců snad všech žánrů. O tom, že mu jeho Pražané po vzoru jeho oblíbeného Mozarta rozumějí, nás Nohavica přesvědčil už na někdejší výběru starších a raritních skladeb Pražská pálená. Zpěvník Jarka Nohavici je tak rozsáhlý, že písničkář může na každém ze svých koncertů odehrát jiný set písní v odlišném pořadí a vždy bude mít úspěch. Vzpomeňme například na povedený recitál na Zahradě 2009, složený jak z velkých hitů, tak z pozapomenutých či nových pecek. Pokud by Nohavica sestavoval koncertní playlist tak jako řada jeho kolegů – tedy výběr hitů z poslední doby, několik starších jistot a k tomu pár rarit a legrácek –, výsledek by zněl právě tak, jak si to můžeme vychutnat na novém CD. V Lucerně totiž kromě novinek z alba Ikarus (Pro Martinu, Ikarus, Ty ptáš se mě, Sloní hřbitovy a další) Nohavica zahrál i ukázky z předchozích desek Babylon (Dlouhá tenká struna), Moje smutné srdce (Jako jelen když vodu chce pít), Divné století (Potulní kejklíři) nebo Mikymauzloeum (Dál se háže kamením). I když nejde o největší hity zmíněných alb, troufnu si tvrdit, že jsou to všechno písně časem protříbené a velmi silné. Totéž zatím nelze říct o všech zařazených skladbách z CD Ikarus. Rozhněvanou výpověď Já si to pamatuju považuji i s mírným odstupem za dobově podmíněnou glosu a song Pro Martinu je podle mne jedním z nejméně povedených Nohavicových opusů. Naopak Ostravian Pie, Ikarus, Sloní hřbitovy nebo Mám jizvu na rtu podle mého skromného názoru mají velkou šanci na přežití stejně jako aktuální Jeruzalém. Druhou cestovatelskou novinku Las Vegas jsem si poslechl se zájmem, nicméně řadím ji spíše k “vážným legráckám”, které při opakovaném posluchu neobohatí. Ačkoli je Nohavica hlavním hrdinou alba, zmínit je třeba i jeho spoluhráče, kteří se sem tam objeví na pódiu a které známé už z Ikara: Dalibora Cidlinského jr. (klavír), který odstartuje úvodní Dlouhou tenkou strunu, a umožní tak hvězdnému Jarkovi vkráčet hrdě na pódium jen s mikrofonem v ruce, a Michala Žáčka, jehož sopránsaxofon nádherně přizvukuje zpěvu například v klezmerovém Ježíškovi. Třetím hostem je hiphopová skupina Pio Squad, se kterou se Nohavica představil už na kompilačním albu ke 20 letům českého a slovenského hiphopu 20ers. Přestože tedy nejde o spolupráci zcela nahodilou, vnímám ji stále jen jako “paralelní” výkon dvou interpretů, kteří k opravdové hudební symbióze ještě nedospěli. V kontextu alba je pak společná skladba Já tam byl pouhou raritou.  DVD oproti CD samozřejmě přináší pohled na pódium, na zpěváka a jeho hosty, i na nadšené fanoušky. Že bude publikum v sále Lucerny méně živelné než v ostravské průmyslové hale, se dalo předvídat. To však neznamená, že by nadšeně netleskalo, případně jinak neoceňovalo výkony umělců. Ducha prostředí však ctí i sám Nohavica volbou spíše klidnějších a přemýšlivějších písní.  Více než samotný záznam z koncertu mě na DVD zaujaly dva bonusy: pohled do zákulisí (minidokument o tom, jak náročné a přitom vzrušující je takový koncert připravit) a příběh Jizvy na rtu. Zde jsem sice čekal odhalení pohnutek, které autora vedly k napsání jednoho z jeho nejkrásnějších textů z poslední doby, avšak ani snímek o tom, jak se vyvíjelo aranžmá skladby ve spolupráci s Daliborem Cidlinským, není nezajímavý.  Ve skladbě Jeruzalém Nohavica zpívá, že “písničku v cizí řeči si nepořídíš”. Z umělců, kteří mistrně ovládají český jazyk, patří dnes k těm absolutně nejlepším. I proto mu vyprodané koncerty v Lucerně, jednom ze symbolů češství, sluší.