Nohavica
bez mrazivého ticha
Jaromír Nohavica – Ikarus, Vlastní náklad 2008,
celkový čas 43:30
Co se vlastně skrývá ve vkusné m,
minimalisticky laděném červené obalu? Je Ikarus
další řadové album Jaromíra Nohavici po pěti
letech, nebo jde “jen” o pokračování koncertních
projektů Pražská pálená a
Doma? Pálená
vznikala postupně během Nohavicova pražského turné v roce 2006 a podobně
novinku písničkář pořídil na několika
koncertech v Ostravě v lednu 2008. Jenže zatímco Pražskou pálenou
si bylo možné stáhnout z internetu zdarma, Ikarus
se prodává v obchodech. A prodává se úspěšně,
stejně jako – taktéž koncertní – nahrávka Doma,
což bylo CD a DVD především se staršími
Nohavicovými hity. Ikarus
přináší nový repertoár, a tím pádem tedy jde o pokračování
Babylonu (2003), Mého smutného srdce (2000) nebo
Divného století (1996). Jenže proč
se písničkář rozhodl de facto řadovou desku natočit na koncertě? Proč
tentokrát odmítl možnost vyhrát si s jednotlivými písněmi do posledního
detailu, vycizelovat aranže, svěřit se do péče kolegy-producenta a obklopit
se hosty zvučných jmen? Vždyť z aranžérské pestrosti minulých alb zde
zůstaly pouze sopránsaxofon a flétna Michala Žáčka a piano Dalibora
Cidlinského jr., to vše dohromady ve třech
písních. Jinak neuslyšíme nic než
Nohavicův hlas, akustickou kytaru a potlesky. Avšak není koncertní
nahrávka osamoceného muže jistým
poselstvím? Nechce nám písničkář ukázat, že
k odvedení stoprocentního výkonu potřebuje především jásající
publikum? Ano, Nohavica víc než les
doprovodných nástrojů potřebuje jistotu obecenstva v době, kdy mu některá
média nejsou nakloněna. S touto teorií koresponduje volba první písně
Já si to pamatuju, ve které se bard vyrovnává s událostmi, které
nedávno plnily stránky tisku (“Já něco o tom
vím, / zasrané StB, / já si to pamatuju, / tu hrůzu pamatuju, / ta rána
pamatuju”; “V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu”). Píseň, ve které
autor střídá slovní hříčky (“nějaký Vicanoha”, “Na četu ČT četují si
s mačetami četné čety”) s narážkami na vlastní minulost (“uděláme z tebe
zase alkoholika”) album sice předznamenává, avšak o jeho obsahu toho
nevypovídá dost. Je totiž třeba ponořit
se nejen do jednotlivých písní, ale hledat
souvislosti napříč celým albem. Například
krylovštější než skladba Co se stalo,
bratříčku je Ty ptáš se mě
s tématem ne nepodobným Krylovým
Monologům a se symboly jeřebin a
písků, které také mohou odkazovat k nejslavnějšímu z písničkářů-exulantů.
Mám-li z třičtvrtěhodinové nahrávky vybrat další silné
momenty, subjektivně doporučím tři písně ze
závěru alba. Titulní Ikarus mě
zaujal originálními rýmy, narážkami na starší Nohavicovy písně (“na dvoře
divadla opiju se s Markétou”; podobně mimochodem v Ostravian Pie:
“nadělám vlaštovky pro svou Lenku”),
ale také téměř hiphopovou dikcí v závěru. Ještě silnější je Mám
jizvu na rtu, ve které autor rozvíjí svůj
smysl pro detail (“nechutná mi, když se vaří předvařená rýže”), pro pokoru
(“z bible zatím pochopil jen věty
nerozvité”) i patriotismus (“chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu”).
Obloukem se pak vrací k tématu úvodní písně,
když vzpomíná: “V patnácti viděl jsem, jak kolem jely ruské tanky.” A silná
píseň do třetice? Ostravian Pie
s česko-anglickými rýmy a
s nejoriginálnější metaforou alba “Já jsem tvůj vir / ale i avégéčko”.
Silných momentů najdeme na albu mnohem více. Autor si
vtipně hraje s citoslovci (Noe),
vkusně zpracovává Vysockého
(Píseň o příteli)
a klidně si vypůjčí melodii od kolegy
Beethovena (Ona je na mě zlá). Na druhou stranu ne vše
se povedlo. Nevyšel pokus o europesimismus (“Má malá Babeta […] zmizela do
kelu / fláká se v Bruselu” – Pro Martinu), objeví se krkolomný verš
(“Kolt / jenž v mé komodě byl” – Do
dne a do roka), jinde se písničkář
nevyhne upovídanosti (Já si to pamatuju).
Většina básníkových textů však obstojí i
v holém koncertním zpracování. Jen rozjásaný
potlesk po vážné písni On se oběsil budu těžko rozdýchávat. Paradoxně
mi zde tedy z Divného století
nescházejí bohaté aranže, ale mrazivé ticho pauz mezi písněmi.
Milan Tesař
Folk & Country 5/2008 |