Nezmaři: 25 let. Ji-Ho Music, 2003, celkový čas 72:01 a 71:22.

Žila byla jedna kapelka. A protože byla veselá a společenská, rozhodla se u příležitosti svého kulatého jubilea udělat radost sobě i jiným a uspořádat oslavu. Oslava byla velkolepá, protože “pokud se takového požehnaného věku dožije folková kapela, je to rozhodně důvod k důkladné veselici, neboť souborů dosáhnuvších věku vyššího byste se dopočítali na prstech jedné ruky průměrně zručného truhláře,” jak napsal sám kapelník na booklet. Dlouhatánská šňůra slavicích koncertů zakončená loni v květnu v Českých Budějovicích byla připravená s láskou, promyšlená, neopsaná, vypiplaná. S rovnováhou mezi humorem suchým, kapkou šťavnatého a pocitem účasti na čemsi mimořádném, i bez veškerých hostů bylo 25 let Nezmarů jedním z nejpříjemnějších pořadů tohoto typu, který jsem zažil. No, a když to bylo tak hezké, tak je třeba vše zachytit ve zvukové konzervě, že?

Skoro dvě a půl hodiny trvající dvojalbum pobralo záznam koncertu téměř kompletní: 29 písniček plus mluvené slovo zabírající celou čtvrtinu uvedené doby. Jádro (12) zachycených songů samozřejmě najdeme na nezmaří bestce Rozinky a tím pádem se dostává na desku minimálně potřetí. Jistě, těžko očekávat, že kapela bude hrát na oslavě kulatých narozenin něco jiného, než best of songy (např. Ráno bylo stejný, Jedu sám, Pramen lásky, Bodláky ve vlasech, Písek, Růže, Musíš jít dál…). Dalo by se pokračovat přes skladby již obsažené na jiných nosičích až k několika albovým novinkám, ze kterých si jmenujme ty, které už se asi jinde opakovat nebudou: třeskutá Anka leží v márnici, komicky a přitom bravurně podaná Já mám rád to krásné děvče za řekou. A zřejmě ani Časy se mění (s textem na motivy “kdo chvíli stál, už stojí opodál”), což je - jak vyplývá z kontextu - reprezentantka nejranějšího nezmařího repertoáru. Písniček, které by nezmarský fanoušek už neměl doma, tedy mnoho není, ale jsou. Kapela ovšem stejně dává najevo, že o jednotlivé písničky tu moc nejde, že chtěla zachytit koncert - událost. “Živost” nahrávky je necezená studiem: jsou tu výborně zazpívané věci (Jedu sám) i kousky s chybičkami (Pramen lásky). Skladby, které i přes pokračující přizpůsobování nezmařího repertoáru aktuálnímu trojhlasu prostě zněly ve čtyřhlasu lépe (Růže), i jakási torza ve stylu “Zpíváme s Nedvědy”, kde na koncertu nechali muzikanti píseň odzpívat diváky (Ráno bylo stejný). Co se týče mluvené části, myslím, že některé kousky jsou povedené (Veselá historka z krematoria – o česky proneseném smutečním proslovu vietnamských dělníků, O Evropské unii - jak jsme konzumačně porazili irské bratry). Žádná samozřejmě nezajiskří tolik, jako naživo v sále; více postižené uložením na CD jsou vstupy, u nichž je důležitá vizuální stránka (představování bývalých členů Nezmarů pomocí figurín), popř. promluvy více spjaté s “provozem” zachyceného večera (nahrána jsou i sdělení typu “můžete si po koncertu koupit naše desky”). Ale hlavně: i ta neskvělejší historka na desce, kterou si posluchač pustí kvůli hudbě, začne brzy rušit. To je fakt.

Zdánlivě budu odporovat výše napsanému: rád si tuto desku pouštím, nevadí mi specifika její hudební části, nevadí mi, že poslouchám pořád stejné řeči. Dokonce se při nich někdy i usmívám, popř. nostalgicky pokyvuji hlavou. Jenže já byl u toho! Ne sice 12. 3. 2003 v Praze na Novodvorské, odkud nahrávky pocházejí, ale jeden koncert této šňůry jsem zažil. To pro nás Nezmaři dvojalbum natočili, abychom měli památku na pěkný večer. Možná i pro členy fan clubu Nezmarů – pokud náhodou chyběli, popř. i pro zběsilé dokumentaristy. Pokud nepatříte mezi žádnou z uvedených sociálních skupin, dobře se před nákupem CD zamyslete. Možná dojdete k závěru, že si koupíte s Nezmary radši něco jiného.

Tomáš Hrubý

HOME