Nezmaři - rozmaři

Staří církevní otcové říkali, že kdo zpívá, modlí se dvojnásob. Proto by je název nového alba Nezmarů nezaskočil. A pravděpodobně ani obsah. Čtrnáct písniček nepřináší žádný pronikavý posun proti předchozím album Nezmarů, a to bohužel ani v kladném a naštěstí ani v záporném smyslu. Interpretačně jsou Nezmaři téměř soběstačnou jednotkou, zvlášť od doby, kdy se Šárka Benetková rozhodla, že je ochotna občas usednout ke klavíru (na desce v Touhy dlouhý a v závěrečné Co je dobré). Kontrabas a dvě kytary pánů kolegů u velké většiny písní, a klavírové vybočení jako zpestření, to kapele víceméně stačí. Přitom Jim hraje kontrabas spíš nenápadně, ale slouží věci, kytaristé mají i složitější pasáže, které zvládají velmi dobře. Poměrně často jsou na začátku skladby, takže člověk podle riffu rychle pozná skladbu. Na albu občas zaslechnete i nějakou tu rytmiku (velmi decentní, ve smyslu například štětičkami hraných bicích) a dokonce i smyčce a akordeon (I básníci to maj těžký), jen jsem nějak nenašel na obalu informace, kdo to na ně hraje. Měl jsem při poslechu celkem příjemné pocity, přišlo mi dokonce až komické, když jsem si uvědomil, že existují kapely, které se snaží upoceně kopírovat Nezmary, a kapela sama svůj mírně retro styl drží lehce a se zřetelným nadhledem. Zásadní otázka pochopitelně je, jestli album přináší dobré písničky. I Nezmaři patří mezi kapely, kterým přineslo komplikace, když už nešlo jen tak vzít zahraniční hit a přetextovat ho. Na druhé straně to pomohlo odhalit tvůrčí potenciál jednotlivých členů kapely a nabídlo příležitost pro známé něco jim napsat. Na albu najdeme jedinou převzatou píseň, sedm písní, které vznikly přímo uvnitř kapely, když ve všech případech je Pavel Drengubák autorem textů a v roli autorů hudby se vystřídali všichni tři zbývající Nezmaři. Čtyři písně jsou z těch, kde někdo od Nezmarů spolupracoval s nějakým textařem z venku (včetně titulní Kdo si zpívá: Hlaváč - Binterová a závěrečné Co je dobré: Benetková-Plachetka) a dvě jsou ryzí import, byť z čekaných směrů – jeden Štross, kterého už mají v repertoáru déle (Žárlím) a Slova od dvojice Röhrich – Binterová. Stylově jsou to písně občas v duchu téměř gospelovém, občas upomínající na staré dobré časy Petra, Pavla a Marie, nebo dokonce na éru ještě starší – swingovou. A pochopitelně občas to zavoní tou zvláštní příměsí českého trampingu. Kapela se nesnaží skladby protahovat dlouhými fade outy, zbytečným opakováním refrénů a podobně, ze 14 písní jich deset má pod tři minuty a i nejdelší jen 3:21. I když Drengubák a spol své texty napsali velmi slušně, řemeslně dobře, bez krkolomností a špatných přízvuků, ba dokonce i se slušnými slogany, přijde mi, že asi v polovině případů je to skoro jedno, protože i po druhém poslechu pocit z muziky naprosto převažoval nad pocitem ze slov a musel jsem se víceméně nutit, abych je vůbec sledoval. Prostě sezpívanost kapely, schopnost pracovat s dynamikou hlasů i doprovodu, rozdělit si party mezi sebe, by asi udělaly dobrý text i z onoho příslovečného telefonního seznamu. Výrazněji se mi hned na první poslech vyloupla Štrossova sebeironická swingovka Žárlím, titulní gospelovka Kdo si zpívá, nostalgická skorotrampská swingová vzpomínka Tak to bylo a závěrečná proklamativní Co je dobré. Asi nejvýš bych z nich vyzvedl právě Tak to bylo, což je ale možná problém nás pamětníků, o nichž a jejich zanikajícím světě píseň vypráví. Album je nahráno po technické stránce velmi slušně, čitelně, vše potřebné bylo ohlídáno. Snad bych snesl o vteřinu delší pauzy mezi písničkami. Booklet – knížečka přinese pár barevných fotek protagonistů, všechny texty a dokonce i akordy, na druhé straně, jak už jsem se zmínil, nedozvíme se z něj, kdo kromě kapely na desce hraje. Věřím, že to posluchači (s nepatrnou výjimkou příbuzných zamlčených muzikantů) kapele snadno odpustí.

Jiří moravský Brabec 

HOME