Síla víceméně nenápadných písní

Nestíháme: Víceméně v klidu, Good Day Records 2007, Celkový čas: 38:17

Hudbu a texty na albu Víceméně v klidu mají na svědomí společně Jan Řepka a Petr Ovsenák. Hudební režii a produkci alba měli na starosti Nestíháme. Nestíháme jsou Petr Ovsenák a Jan Řepka. Co z toho vyplývá? Zatímco u Žambochů, Disneybandu, Sester Steinových nebo kdysi u Simona & Garfunkela píše/psala písně vždy polovina dvojice, Nestíháme se pod vše podepisují svorně spolu a navíc si desku sami produkují. Máme tedy co do činění s naprosto příkladnou dvojicí, která na naší scéně možná ani nemá obdoby. Pokud se ještě někomu v souvislosti s duem Nestíháme vybaví jejich někdejší “bezstarostný” hit Chyťte zloděje!, bude při poslechu alba Víceméně v klidu překvapen. Jenže pánové už mají za sebou skrovnou diskografii, která čítá demo Nic (2003) a bezejmenné minialbum z roku 2005, a z ní se už dalo vyčíst mnohem víc. Dlouhohrající debut pak duo představuje jako mladé autory a interprety, kteří navazují na to nejlepší z domácí a světové písničkářské tradice. K tradici se v bookletu alba také hlásí: z českých autorů k Pavlu Dobešovi, Vladimíru Mertovi, Jaromíru Nohavicovi a oběma mužským protagonistům Nerezu/Neřež. Ze zahraničních vzorů zmiňují například Johnnyho Cashe, Boba Dylana nebo Neila Younga. Raný Dylan je opravdu v některých epických písních slyšet (A já nebyl chvíli sám, Píseň o dvou tvářích), avšak mně ve výčtu chybí Simon s Garfunkelem. Vždyť vokály v závěrečné Po čem toužíš ty? mi ihned evokují právě toto americké duo. Z anonymních vzorů bych pak ještě přidal irské a skotské balady jako pravzor veškeré anglosaské folkové tradice a nepřímo tedy i inspiraci Nestíháme. Například začátek melodie Po čem toužíš ty? v mých uších zní opravdu ostrovně. To, že jsem věnoval tolik prostoru výčtu možných i skutečných vzorů a inspirací, ještě neznamená, že by Nestíháme nebyli originální. Pánové sice rezignovali na původnost aranžérskou (se dvěma akustickými kytarami a občasnou harmonikou toho moc nevymyslíte, a tak jediným výraznějším zpestřením je čtyřstrunné venezuelské cuatro v rukou Honzy Řepky), avšak o to víc se mohli projevit jako textaři. Sám jsem si na první poslech oblíbil A tak je to tu se vším s tematikou “dovolené na Sibiři” a nezapomenutelnými verši “Už nikdy nebudu psát Idiota / a o problémech duševního rozvoje”, avšak za pozornost stojí i méně nápadné písně. Velmi pěkně je vystavěný příběh A já nebyl chvíli sám o krátkém setkání dvou lidí, kteří si rozumí i přes jazykovou bariéru (“Jinak vystačil jsem rukama a smutným pohledem”). Nestíháme v této “cudně erotické” písni ukazují, že náznak bývá při vyprávění silnější než dopodrobna vylíčený děj. Z úplně jiného soudku je další silný text, závěrečná Po čem toužíš ty? Text se rozvíjí ze zdánlivě trampského detailu (“Malý dům v ústraní / nad řekou ve stráni / kde v noci bývá tma”) až k burcujícímu “A teď mi pověz po čem toužíš ty / po bitevním poli, nebo po útočišti?”. Do třetice bych zmínil Malostranskou, píseň sice milostnou, ale ještě víc vypovídající o samotě (“než padne noc / plná samoty”) a o touze (“proveď mě zátočinami / kde najdu všechno / co mi chybí”). Po řemeslné stránce pánové ukazují, že dokážou vymyslet originální rýmy, ale zároveň si příliš nelámou hlavu, když se jim do příběhu hodí rým gramatický nebo asonance. Obecně Nestíháme ve svých textech upřednostňují obsah před formou, což u tohoto žánru vnímám jako klad. Většina písní se nese v klidnějším tempu, což opět napomáhá porozumění textů. Relativně rychlejší jsou skladby Soška, Utek jsem z domova, A tak je to tu se vším a Jdu, moudře rozložené po celé délce nahrávky. K zajímavým dynamickým změnám však dochází také v Malostranské a v dalších písních pánové udržují napětí zdařilým textem nebo aranžemi vokálů. Jedním z mála momentů, kdy bych uvítal zrychlení, je V půli cesty s bluesovým vrstvením rýmů. Jakýmsi ještě pomalejším intermezzem uprostřed víceméně klidného alba je píseň Vydýcháno, nepříliš výrazná, avšak výmluvná: “Vydýcháno / je mezi mnou a tebou / a v tom vzduchoprázdnu / prázdné dlaně zebou.”

Milan Tesař
Folk & Country 3/2008

HOME