25 písní napsal Zdeněk Vřešťál (tři z nich jako spoluautor), až na výjimku přímo pro toto dvojalbum. Budiž řečeno hned v úvodu, že v časech, kdy je zvykem buď dělat monoautorské řadovky podstatně kratší, nebo je všelijak ředit, se jedná o výrazný čin. Budiž též řečeno, že devítipísničkový Nášup je spíš marketingový tah než druhý disk. (“...dostanete pouze na koncertech Neřeže. Nárok na slevu mají majitelé originálu prvního alba...”) Věnujme se tedy spíše albu č. 1.

Zní jako typický studiový produkt. Dlouhý seznam hostů se zdá být určen k vyrovnání možností současné čtyřčlenné sestavy s historickou Neřeží operující např. s dvěma dechy. Přes všechnu různorodost lze říci, že základní zvukové podoby jsou dvě: první je postavena na vzdušné, prsty hrané akustické kytaře (Vřešťál), v některých momentech obohacené dalšími nástroji, zejména baskytarou (Filip Benešovský). Kontrastní sound je “strojový”, opřený o klávesy a automatického bubeníka. (Ten živý - David Uher - hraje v pouhých pěti skladbách. Proč? V písních jako Škoda nebo Za pět prstů je syntetičnost bicích protivná.) Řada písniček se samozřejmě do tohoto schématu nevejde: např. Admirál Babočka s něžným klavírem (zvukový režisér Raven) nebo řachavě podmanivý valčík Dnes anebo nikdy postavený na výrazném akordeonu Václava Veselého. Mezi významnější hosty patří ještě dechová sekce Stanislav Zeman (trubka) – Přemysl Tomšíček (trombón) a dvojice elektrických kytaristů Tomáš Vychytil a častěji hrající Jan Militký. Účast některých hostů je spíše symbolická: například ex-neřežistka Martina Fialová se podílí půlkou sóla na hoboj a dvěma tóny na flétnu. To samozřejmě není výtka: co nejpestřejší paleta zvuků i co nejopatrnější zacházení s nimi jsou zásady dobrého aranžování. Jistě je vyznává i Vít Sázavský, aranžér minimálně díky Nohavicovu Divnému století geniální. Jenže on není tentokrát ani první mezi rovnými: album má celkem pět aranžérů, Sázavský aranžoval nebo spoluaranžoval 11 skladeb, Vřešťál 8, Benešovský 12. Je to hlavní důvod pro pocit, že přes všechnu teoretickou pestrost na albu mnoho překvapení a velkých nápadů není? Hlasy obou hlavních protagonistů jsou si náhle nevzrušivě podobné, výbušný a expresivní projev Víta Sázavského zmizel; V. S. v několika sólových písních (např. Admirál Babočka) zpívá zpravidla ještě lyričtěji a něžněji než jeho dlouholetý souputník. Hlavní sólista Zdeněk Vřešťál překvapil spíše příjemně: v některých skladbách (Kalná je voda) zpívá opravdu výtečně. Přesto by mezi dejme tomu pět nejvýraznějších zpěváků v žánru asi neprorazil. Naproti tomu v kategorii vokálních dvojic by duo Sázavský – Vřešťál (popř. v kategorii trojic plus Benešovský) s podobným umístěním jistě nemělo problém. Přílišný důraz na sólové zpívání a málo bohatých vokálů tak působí jako nevyužití příležitosti.

Nahraný repertoár je možné – až na výjimky, o kterých bude řeč dále – paušálně označit za dílo zralého písničkáře, kterému není příliš co vytknout. Jenže: stejně jako u aranží jednotlivých skladeb, i v jejich holé muzice a textech se obtížně hledá překvapení, mimořádná trefa. Texty často pracují s motivy, které známe už z časů Nerezu (hrníček v kredenci, “jsem tvůj plamen”, kalná voda...). Milovníky nerezovské latiny potěší Amarcord, ze sekce “tiché hudby” je nejpůsobivější Etna, zajímavě “zlomená” je melodie v Procházce v harmonii, k hitovosti má našlápnuto Zázrak. Kvalitní písnička samozřejmě nemusí být hitovka: až ostentativně antihitová a přitom výborná je Škoda. A úplně nejlepší, taková, že při ní zamrazí, jak v nejsilnějším období Nerezu, je závěrečná Milovat člověka. Pod jejím textem a spoluautorstvím hudby je podepsán Pavel Krejza a stejného autora najdeme i na opačné straně spektra: hříčka Do You Speak English? by se v délce přes 3 minuty dala bez bolesti slyšet tak jednou. Alespoň bych ji odsunul na disk Nášup. Ani tam by pak nepatřilo Faux Pas začínající hláškou “Když si první dáma prdne...” Celá následující píseň už – kromě hříčky “toaletní-toazimní” – jinou myšlenku nepřináší: takytext tu odporně pokálel pěknou pseudorenesanční melodii - instrumentálku Michala Röhricha pro dvě kytary, kterou bych si čistou a v jiných souvislostech rád poslechl.

Kratičký Nášup obsahuje známý “satirický šleh” Honza – píseň označovanou i kapelou za kontroverzní – a několik “zvláštních vánočních písniček”. Zatímco komický Dárek mě moc nepobavil, poetismus Balady vánočkové a Vánoc v Neratovicích je velmi příjemný. Slibné jsou tři demosnímky (jen Vřešťál, zpěv + kytara): z Linolea sice nezakrytě vykukují Buty, ale stejně se na něj těším, na skvělé Dnes už ne ještě víc.

Tomáš Hrubý

HOME