Originální a překvapující Dýchánek

Neočekávaný dýchánek: Plech. Indies Happy Trails, 2010, celkový čas 41:47.

„Hudba otevřená, jak hubice vysavače: mizí v ní veškeré žánrové smetí a ven už fouká jen čistý vzduch,“ napsal kdysi o Neočekávaném dýchánku Ivan Hartman, znalec díla této kapely. Uvedenou větou jsem prostě začít musel: poeticky a přesně charakterizuje, co je na tvorbě Neočekávaného dýchánku zásadní a nejcennější. Pracují s neskutečným množstvím žánrových vlivů, jejichž stylotvorné „kameny“ jsou rozemleté na základní prvky, opravdu podobné dobře promíchanému smetí z vysavače. Jak je tedy vůbec možné, že výsledek není zase smetí, ale vzrušující a velmi nápaditá hudba? A co vlastně napadalo do mlýna? Nejvíc se v souvislosti s Neočekávaným dýchánkem hovoří o world music, konkrétněji o vlivu balkánských dechovek a klezmeru. Prvního je tu namleto celkem bohatě (Liška, Úlovek…), úlomky druhého je třeba tentokrát dost pečlivě stopovat (Škeble, V černý zemi). Slyšíme tu – stejně jako dřív – lehce undergroundový rock a zejména punk (Zelí,…), šraml sycený z hospod velkoměstských i vesnických a tentokrát i názvuky ska, ba i jazzu (začátek Čepky). Osmičlenný Neočekávaný dýchánek je úctyhodný proto, že udržuje - v časech, kdy kapely počítají místa v autech a staví různé „malé party“ - už osmnáct let velkokapelu, disponující značnými barevnými možnostmi. Zásadní pro sound alba Plech jsou dechy, mezi nimi září trubka a křídlovka Jana Vondrušky. Na mohutných dechových aranžích se podílí i klarinet, saxofon (Michal Hroza) a trombón; flétnové ornamenty kreslí zpěvačka Zuzana Hanzlová. Akordeon Michala Šmída (má uvedené i občasné klávesy, akustické i elektrické kytary a dokonce i fanfrnoch) zahušťuje dechové skrumáže nebo občas střihne písničkářskou vyhrávku. Protiváhu dýchánkovské dechovce tvoří zejména elektrická kytara Antonína Hluštíka střídající řadu poloh včetně nekompromisních rockových sól (Omastek…). Zásadní v předložené muzice jsou samozřejmě bicí (Jan Pydych; též xylofon); hlasité, přesné, v lahůdkových protirytmech si libující. Kontrabasista Ondřej Tichý (též violoncello a pozoun) je vyhraný a spolehlivý hráč, nicméně tam, kde se basa nejvíc předvádí (Škeble), si kapela pozvala jako hosta Pavla Hlouška s bezpražcovou baskytarou. Jaroslav Richter je se svoji mandolínou v té vší dechové a elektrické vřavě zdánlivě odstrčený, nicméně tam, kde se jeho výšivky a úpěnlivá tremola prosadí, vzniká originální zvuk. Pro celkový výsledek je naprosto zásadní věcí zpěv Zuzany Hanzlové zasahující osobitou, kovově znělou barvou, jakoby ona sama byla dalším žestěm sestavy. Její prožitek a nasazení je enormní; dokáže velmi uvěřitelně vykřikovat „pozor, vášeň“ nebo jen tak přenádherně ječet (Čepka). Můžete ji milovat, může se vám protivit, můžete ji kritizovat za malé rozrůznění jednotlivých skladeb pomocí hlasových rejstříků. Ale jakmile ji jednou uslyšíte, nemůže vám být lhostejná a už nikdy si ji s nikým nespletete. Hanzlová se spolupodílí i na psaní hudby, většinu melodií ale podepsal Michal Šmíd (v případě Lišky je spoluautorem celá kapela). Písničky pěkně odsejpají, nejdelší Omastek má pouhých 3:07, ale jsou tak nabité muzikou, že vám to ani nepřijde. Nejde v nich ani tak o zpěvnost a o silné melodické nápady; spíš jsou dobře namalovaným hřištěm pro aranžérskou (podepsána celá kapela) a interpretační vrcholovou hru. Aranže nejsou vykonstruované z hudebních naschválů, vycházejí z přirozeného muzicírování (ani pověstných lichých rytmů tu není mnoho), ale nápady hýří až k nečitelnosti. Texty Zuzany Hanzlové hodnotím víceméně kladně, ale musím upozornit, že jsou poněkud vyšinuté. Většinou velmi krátké, rozhodně ne intelektuální, surrealistické jen docela málo, ale překvapivými střihy („proti proudu, i tam to vede, jejej jejej, to to zebe/prázdné břicho nacpu zelím, já to zelí spolknu celý“ - Zelí) posluchače znejistí a udrží v napětí. S technikou si Hanzlová hlavu neláme a píše přibližné asonance typu „námaha/návnada“, popř. gramatické rýmy jako „leskla/pleskla“. Z oblíbených vodních témat je tu rybářka, škeble a brod, dále zvířátka od červů a hlístů po lišky a zajíce a mnoho divokých milých (ony) a milých milých (oni). Ovšem, že texty jsou v tvorbě kapely to méně důležité, ale i pro ně platí, že se tu rozemleté smetí mění na něco zajímavého. Dýchánek nás neustále překvapuje něčím neočekávaným. Posloucháte třeba Kachnu nabitou aranžérskými špeky, basa to divoce hrne a xylofon sladce klinká. Málo pochopitelný text končí čtyřverším „v hubě šelmy odešel mi/zklamaná jsem velmi/už ani výboj elektrický/nevzbudí ho tak jak vždycky“. Právě když přemýšlíte, jestli umělkyni sežral pes mobil nebo co, zazní dlouhý tón trubky a prudkým střihem pokračuje „funerální“ kus V černý zemi, úžasná a vlastně obyčejná písnička. Procítěný Zuzanin zpěv a pak působivý jednohlasý „pohřební“ sbor; atmosféra jak v Haliči, kdyby tam znali pětistrunné banjo (František Holeček j.h.), které podehrává v první půli písně. To všechno je také Neočekávaný dýchánek: kapela, která „vtipně“ píše hnědá písmena na hnědý booklet, ale která stále zůstává na velmi vysokém a nesamozřejmém stupni originality. Nesamozřejmý je i obrovský drajv a verva, která pronikla do studiové (studio 3bees) nahrávky.