Debut v padesáti

Jaroslav Olin Nejezchleba – Noční lov, 100PROmotion 2010, celkový čas 43:59

Jihomoravský rodák Jaroslav Nejezchleba, kterému dnes nikdo neřekne jinak než Olin, zamířil v 80. letech po absolvování brněnské konzervatoře do hlavního města a do bigbítu. Známe jej jako violoncellistu či baskytaristu z nahrávek Marsyas, ETC…, z alb Ivana Hlase či Petra Skoumala a také z tria Njorek, ve kterém se vrátil ke svým folklórním kořenům. Všechny tyto jeho aktivity shrnuje dvojalbum 25 let v tom z roku 2008, nicméně logicky se čekalo, kdy Olin přijde se skutečným sólovým – rozuměj autorským a uceleným – projektem. „Nejsem zdaleka jediný, kdo mu při snad každém setkání kladl sugestivní otázky, když už konečně něco takového zkusí,“ píše publicista Ondřej Bezr. Nejezchleba nakonec dlouholetému naléhání kamarádů i odborné veřejnosti „podlehl“ a začal připravovat autorskou desku tak, aby ji mohl oficiálně představit na koncertě ke svým padesátinám v lednu 2010.  Pro spolupráci na albu si vybral jediného spoluhráče – kytaristu Norbiho Kovácse, se kterým hraje v Ivan Hlas Triu. Olin vedle violoncella natočil baskytaru, mandolu, housle a další nástroje (včetně bicích, snímaných postupně – jeden buben či činel po druhém), Kovács vedle kytar ovládá banja a mandolíny. Tento systém se nakonec osvědčil a žádní další hosté na albu nebyli třeba. Zvuk nahrávky je folkrockově kompaktní, zní profesionálně, aranže jsou navzdory minimalistickému obsazení pestré a Nejezchlebovým písňovým příběhům sluší. Ano, právě to je důležité. První autorské album člověka, kterého známe více jako instrumentalistu než jako zpěváka, je opravdu postavené především na příbězích. I když na CD najdeme i lehčí témata jako vyznání zimě („Já tady zatím zavřu oči / a budu čekat na první sníh“) nebo legrácku Hit, sestavenou ze sloganů ze známých písní („Když láska voní deštěm / tak porostou houby / proč bych měl holkám valit do hlav zrovna šrouby / když jsme na ptáky krátký / není cesty zpátky“), převažují vážná a především autobiografická témata. Vedle vzpomínání na muzikantské vrcholy a pády („Pak mi jistý Pavel S. / vrazil do ruky basu / já začal trénovat / u Sojků a Pinkasů“) stojí za pozornost historické reminiscence („jak ztichlým Bzencem / duněly ruské tanky“) nebo velmi osobní vzpomínky, které by se jiný padesátiletý chlap možná zdráhal vyzpívat („Pár týdnů ve špitále / u postýlky svého syna“). Své názory na stav naší společnosti pak Nejezchleba naplno odhaluje v písni Stesk: „Já nezapomínám / jak tu ostnatými dráty / bolševická lůza / omotala státy / a vysála víru v nás. (…) I školy / mlčí o obětech / těch doma hodných strýčků / Vašů, Urválků a Grebeníčků.“   I když je album Noční lov založené do značné míry na textech, jsou texty po formální stránce jedním z jeho nejslabších článků. Nejezchleba není textař a i své dřívější hudební pokusy si zpravidla nechával otextovat od kolegů. Na albu Noční lov (s výjimkou úvodního příspěvku Marka Ebena) se pokusil psát slova sám. Výsledek je po obsahové stránce upřímný a sympatický, místy dokonce poučný, nicméně k poezii má daleko. Nejezchleba neuhlídá všechny slovní přízvuky, občas mu uteče správný gramatický tvar („a poprvé si zahrál…“ – chybí „jsem“) a místy se zamotá do příliš složitých konstrukcí („Osud občas vykostí / pár nabubřelejch blbostí / co v sobě člověk ubytoval / sám“). Celek tedy občas vyznívá těžkopádně, a to mimo jiné ve srovnání s odlehčeným a vtipným textem Ebenovým („Povídá se, že se zase něco chystá / nikdo ale neví, co to je / tvrdila to mramorová bysta / ta z obývacího pokoje“).   Ano, Olin Nejezchleba není mistr textař, stejně jako není zpěvák nezaměnitelného hlasu. Avšak jeho písně jsou sympatické právě tím, že si nehrají na velké umění a že přímočaře a upřímně sdělují, co je sdělit třeba. Přičtu-li pak k tomu, že Olin i Norbi Kovács jsou výborní muzikanti, kteří dokážou na ploše 45 minut namíchat chutnou směs folku, klidnějšího rocku a místy i nenápadných reminiscencí na lidovou hudbu či jiné žánry, nemám problém těch pár kostrbatostí odpustit.