Ta noc, kdy to vyšlo najevo

Stále častější bývá situace, kdy po velmi aktuálním elektronickém médiu přijde u autora na řadu časopis tištěný, píšící jaksi “pro delší paměť”. A autor stojí před volbou – zopakovat svůj názor (někdy doslova, a to moc etické není), nebo jinými slovy (a to bývá obtížné – zhusta vás při poslechu napadají stále tytéž výrazy). Nu a nebo se musí zaposlouchat do desky znovu a zkusit zapomenout předchozí hodnocení. To pak ovšem bývá vystaven riziku, že s odstupem doby změní názor a oheň je na střeše. Pro tento případ jsem (možná poprvé) zvolil kompromis – zaposlouchal jsem se do nejnovějšího CD Jana Nedvěda, osvěživ si předtím svůj první napsaný dojem, abych mohl porovnávat s odstupem času, změnilo-li se moje vnímání některých – na CD pochopitelně neměnných – aspektů desky – a nabídnout čtenářům sondu, jak se vyvinulo v průběhu času u mě vnímání alba – a co možná mohou tedy čekat i oni. Úplně nejvíce s odstupem času zesílil ten dojem z desky, že si Jan Nedvěd neklade už vůbec žádné zábrany, žádná tabu, že jeho bezprostřednost při vyjadřování toho, čím žije a co si myslí, nemá hranic a že se nestará o to, co si o tom a o něm pomyslí okolí. Současně ale v některých případech překročil pomyslnou hranici toho, kdy je otevřenost, bezprostřednost a upřímnost odzbrojující a pohybuje se v té části území, kde jsou tyto vlastnosti místy odpudivé. Představa, co vedlo k napsání textu písně Rybník, mě vrhá do náruče puristů, nepovolujících na plovárně ani odhalení kotníčku. V řadě textů jsem opakovaným poslechem s odstupem času našel další metafory, které autor asi ani nezamýšlel, ale má zjitřená mysl je tam již jasně vidí (Co to sbíráš na mém těle) – ještě že myšlenkou před zákonem zhřešit nelze. Jak se v průběhu článku ukáže, tento “časově multiplikační efekt” je asi nejsilnější stránkou nejen CD, ale zřejmě i Nedvědovy osobnosti: Čím déle jej (CD, nebo umělce jako takového) na sebe necháváte působit, tím je efekt silnější. Naštěstí to platí i pro nemnoho dobrých textů na desce – to jsou zejména ty inspirované Slovenskem a slovenským lidem (Hej hej, Kormoráni na jezerech a Nitra). V některých případech se stanete po opakovaném poslechu s odstupem času i smířlivějšími: Duky duky a Do kostela mi už nepřijdou jednoduše pitomé, ale jen poplatné duchu doby a Jan Nedvěd prostě jen (pitomého, či spíše povrchního) ducha doby vystihl. Dobře je mamičko nebo Kdo je to bůh vám napoprvé přijdou jako již poněkolikáté vyvařené motivy, navíc ten druhý z vlastní dílny (Kdo je to bůh = Tramp nebo Generační), ale z odstupem času zjistíte, že je to s nimi stejné jako s “dvojkami” od úspěšných filmů. A multiplikační efekt funguje i dál: s odstupem doby se zesílil i příšerný dojem z Nedvědova zpěvu: nedbalá výslovnost, nedbalé posazení hlasu – snad imitující ležérnost dnešní –náctileté mládeže, která (ta mládež, asi ne ta ležérnost) Jana Nedvěda zřejmě fascinuje: ale ono i být ležérní se musí umět. Jinak se ona ležérnost právě přemění v nedbalost. Tady je navíc jeden ze základních rozporů: Chce-li autor být i jakýmsi “věrozvěstem”, měl by mít na paměti, že je třeba být konzistentní a být vzorem ve všem: a ta výslovnost s posazením hlasu a intonací je do nebe volající – jenže asi jinak, než Jan Nedvěd volá svými texty. Za všechny aspoň jmenuji Orchidej, z jednotlivostí pak (již) proslulý výraz “čundrácký písničky”. Na druhou stranu se potvrzuje i optimální, bezchybný a desku vylepšující muzikantský výkon studiových profesionálů: na nahrávání se podíleli například M.Plechatý, A.Kny, Petr Kocman, M.Melničenko, J.Malík či T.Linka a CD se míchalo v USA. Povšimnete si jich zejména v nahrávkách Křížem kráž nebo Hej hej a díky nim oceníte také určitou skladatelskou pestrost Jana: díky aranžím slyšíme na desce i lidové, bluesové či funky názvuky. Co se nemění, je celkový dojem z desky: Jan Nedvěd vsadil spásu tohoto světa na jedinou – náboženskou – kartu a jde za tímto názorem velmi silově, v přesvědčení, že účel světí prostředky – čím více člověk provádí misijní činnost, tím více se může od božích přikázání také odklánět. Obávám se však, že výklad způsobu šíření víry a odměny za toto šíření budou na nejvyšších místech poněkud odlišné a že toto cesta k vykoupení asi nebude. Snad ten nahoře vezme v úvahu alespoň ty Brontosaury.

Miloš Keller
Folk & Country 4/2008

HOME