Zuzana Navarová d. T. & KOA - Jako Šántidéví. Indies, 2003. Celkový čas 53:19.

Přesně v duchu názvu svého minulého alba Barvy všecky uvařila Zuzana Navarová se skupinou KOA novou desku. Barvami hýří booklet (zajímavě graficky řešený, bezesporu originální, avšak nepraktický) i samotné písně. Jako by se zpěvačka s někým vsadila, že na jednom albu nabídne posluchačům country, jazz, blues, romský folklór, šansony, folk, klezmer… Výsledek můžeme ocenit jako další doklad oblíbené fráze, že škatulkování nemá smysl. Nebo pochválit jako známku umělecké mnohostrannosti umělkyně. Nebo odsoudit jako doklad jejího tápání. Jak je libo. Sám mám Navarovou a Kou z umělecké bezradnosti ani z paběrkování v různých stylech nepodezírám. Přesto mám nepříjemný pocit, že novinka Jako Šántidéví se nevyrovná Barvám ani předchozímu projektu Skleněná vrba. Pokusím se vysvětlit proč.

Některým kapelám recenzenti vytýkají jednotvárnost – hrají prý pořád dokola jednu písničku. To v žádném případě není případ Zuzany Navarové, Mária Biháriho (ano, na bookletu by měla stát obě jména) a jejich kapely. Žánrová pestrost alba, kterou jsem naznačil v úvodním odstavci, způsobila, že zde hrozí druhý extrém, roztříštěnost. KOA balancuje někde na hraně stylového mišmaše, i když jde zatím o balancování úspěšné. Kapelu totiž tvoří výborní muzikanti, kteří dokážou zahrát všechny výše zmíněné žánry i s nenápadnými přechody z jednoho do druhého (Cesta dom’, která začíná jako country a končí jazzově). V tomto případě tedy smekám před hráčskými dovednostmi, i když zároveň trochu kroutím hlavou: Opravdu musela kapela rezignovat na jednotný styl, podle kterého ji na minulých deskách šlo poznat takřka na první poslech?

Ještě větší posun oproti minulým albům zaznamenávám v textech. Zatímco například v písni Andělská z alba Skleněná vrba si pamatuji Navarovou-básnířku, tentokrát se nám ve zvýšené míře představuje Navarová-dadaistka (s vědomím toho, že i dadaismus je určitým “odvětvím” poezie). Nesnažil jsem se pátrat po tom, proč píseň Klobouk končí větou “Bez klobouku bos / natlouk‘ si nos.” Nevím, proč se v jakoby vážné skladbě Pokojný a jasný musí vyskytovat zrovna Tábor a Pyšely. Je to opravdu jen kvůli rýmu (podobně jako v téže písni “na pramici / na silnici / v břiše lvici / s jitrnicí”)? Nic proti poezii nonsensu, jen mám pocit, že je jí tu nějak moc a že se kvůli ní ztrácí další možná poselství, která Navarová svým posluchačům snad chce sdělit. Publikum si v jednoznačně hitové písni Marie pravděpodobně spíše všimne nesmyslného “krasavice, ech /Rosice–Pardubice” než podstatného “Marie má se vracet / ta, cos’ jí dal pár facek / a pak s ní spal.” Podobné je to u už zmíněné Cesty dom’. Parodie trampsko-countryového stylu s použitím typických výrazů a obratů je zdařilá (vyjmenovávání přezdívek, mlžný hory, pětistrunný banjo, pískající vítr, Rychlý šípy). Jenže poslední sloka o “cestě od Karla Plíhala” mi připadá trochu mimo a podle mě celou píseň shazuje. Ale možná to byl záměr.

Vzhledem k tomu, že album Jako Šántidéví na mne působí spíše jako soubor různých písní než jako kompaktní celek, vyzdvihnu ty skladby, které považuji za nejzajímavější. Vedle Marie, kterou už znám delší dobu z festivalů, a veselé Cesty dom’ je pro mne vrcholem alba poetická Orlice. Píseň má zajímavou strukturu veršů s přesahy (“modlím se když spáváš na pravém / boku, když / Orlice zas šumí nad splavem”) a Navarová jako textařka v ní zajímavě pracuje se smyslem pro detail (“vysoko v horách prší / dolem přelít’ hvízdák”). Na první poslech určitě zaujme také Vřelé díky z pupku, skočný klezmer, zajímavý však spíše po stránce aranžérské než třeba textařské. Zajímavě vystavěné je blues Zatím hodně pus (beru je jako parodii na bezradnost kapel, které usilovně hledají rýmy na slovo “blues”).

Co se týče jazykové barevnosti, vedle převažující češtiny uslyšíme na albu také jidiš, kousek v ruštině, slovenštinu a Mário Bihári opět přispěl i několika romskými vstupy (výborný akordeonista mě mimochodem tentokrát zaujal především jako hráč na klarinet, např. v Pokojném a jasném). Z několika Máriových písní je zajímavé především svižné Amen (něco mezi rom-popem Věry Bílé a Kučerovci) nebo tklivé Jablko. Autorsky tentokrát přispěl i bubeník a perkusista Camilo Caller, který složil melodii závěrečné písně Vrabčák, čaroděj, africky znějícího etna.

Zuzana Navarová d. T. & KOA patří v naší muzice ke špičkám. I nové album Jako Šántidéví je velmi nadprůměrné a obsahuje několik mimořádně silných skladeb. Je nabité hudebními, aranžérskými i textovými nápady. Přesto jako celek nedosahuje síly alba předchozího. Jako bych přestával vnímat, kde je ještě parodie, kde je úmyslný nonsens a kde je skryté poselství. Nějak se mi to v uších všechno slévá ve směs barev – podobně jako (opravdu pěkný) booklet, ve kterém mám problém najít konkrétní text a přečíst si jej. Ale třeba hledám poselství někde, kde si s námi výborná kapela prostě jenom pohrává…

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)

HOME