Plnohodnotný mág z Prahy

Mrakoplaš – Děti této noci, KasparProdution 2010, celkový čas 53:36

Mrakoplaš, anglicky Rincewind, je jednou z ústředních postav oblíbené ságy Terryho Pratchetta o Zeměploše. Je to nedostudovaný mág, který opustil Neviditelnou univerzitu „po jedné velice nešťastné příhodě se znalostí jednoho jediného zaklínadla. Teď se přiživoval ve městě tím, že využíval svého opravdu výjimečného nadání pro cizí jazyky. Vyhýbat se práci patřilo k jeho základním životním pravidlům, ale měl bystrý mozek, který ho málokdy nechal na holičkách“ (T. Pratchett: Barva kouzel). Pražská skupina Mrakoplaš, která vznikla v roce 1995, se k odkazu čaroděje Mrakoplaše hrdě hlásí, avšak je otázka, zda s ním má vůbec něco společného. Na webu kapely se dočteme o „vypravěčském projevu“ a o „pohádkově jemných příbězích obsažených v textech“. Písně Mrakoplaše, jejichž autorem je z největší části zakladatel skupiny Pavel Lipták (zpěv, elektrická kytara), oscilují mezi folkrockem, blues a „rockem bez přívlastků“. Jednotlivé momenty alba připomenou například Žlutého psa (Mr. Boogie), Ivana Hlase (Děti této noci) nebo Bluesberry (Návody), aniž by se kapela snažila kteroukoli z těchto legend pražské scény přímo napodobovat. Na druhou stranu Mrakoplaš má daleko k jakémukoli hudebnímu experimentování, a přirovnání k zavedeným jménům je tedy na místě. Jakkoli na sebe Pavel Lipták jako hlavní zpěvák a vypravěč upoutává pozornost, nepůsobí písně Mrakoplaše jako skladby písničkáře s doprovodnou kapelou. O důležitosti celku nás přesvědčuje nejen role druhého zpěváka Martina Kalendy, ale především hutné aranže většiny písní, ve kterých má rytmika stejně nezastupitelnou úlohu jako zpěv nebo elektrické kytary. Je tedy naprosto příznačné, že hned první píseň alba (nazvaná mimochodem Basman) začne bubenickým sólem a pokračuje mimo jiné funkovými vyhrávkami baskytaristy Petra Maršíka. Většina písní na albu šlape ve svižném tempu, na koncertech se na ně bezpochyby dá skvěle pohupovat do rytmu (taková Žárlíš s jednoduchým a jasným sloganem musí naživo určitě zabírat). Protože však svižné písně převažují, působí paradoxně jako oživení spíše pomalejší skladby, jako jsou titulní Děti této noci a blues Charlie.  Právě tyto dvě písně patří k nejlepším i po textové stránce. Děti této noci, psané ve volném verši, jsou výborným příkladem toho, jak se dá vkusně, trochu mnohoznačně a bez básnických klišé psát o intimních věcech. Bluesová pocta Charliemu Chaplinovi pak skrývá ústřední moudro alba: „Chtěl bys bejt tulák, ale víš ono to nejde / když v sobě nemáš svoje vlastní blues.“ Špatné nejsou ani další momenty jako vtipné Já a já nebo závěrečná legrácka Návody od hostujícího Petra Jurkoviče. I texty, které se povedly o něco méně (Plakát s rušivými gramatickými rýmy nebo poetice kapely se vymykající Slečně z grilu od Pavla Havlíka), stále představují na naší rockové scéně nadstandard.  I když ke zhudebněné poezii, kterou na svých albech zpívá Vladimír Mišík, má tvorba Mrakoplaše stále daleko, právě ETC… s žánrovým rozptylem od folkrocku po hutný bigbít mě napadají jako další veličina, k níž bychom mohli tuto kapelu přirovnat. Mrakoplaš je totiž konzervativní skupina a ti její bývalí členové, kteří toužili po experimentálnějším projevu, dávno odešli jinam (Jana Husáková a Roman Pluhař svého času založili Tu Janu z Velké Ohrady, bubeník Václav Pohl se vrátil do Trabandu). Ovšem v rámci svého žánru, který stojí na jednoduchých rytmech a na dobře zahrané živé muzice, představuje Mrakoplaš velmi solidní nadstandard. Když se navíc zaposloucháme do textů a všimneme si profesionálně připraveného bookletu alba, musíme uznat, že s Pratchettovým Mrakoplašem toho Mrakoplaš pražský moc společného nemá. Zatímco on byl mág jen poloviční mág, oni jsou kapela celá, plnohodnotná.