Modrá nadílka 

Autor recenzí bluegrassových děl pocházející z bluegrassové komunity zpravidla na jakémkoliv výkonu ocení rychlou a více či méně přesnou hru, pochválí frázování  a  vysloví názor na vhodnost či nevhodnost českých textů (jsou-li), vyjádří se o výšce zpěvu sólisty a zrekapituluje, v jakých všech dalších kapelách členové recenzované skupiny ještě hrají či hráli. Recenzent z hudební komunity jakékoliv jiné většinou souhrnně konstatuje, jaké nástroje slyšel a  pokusí se slyšené zařadit do souvislostí s ostatním aktuálním hudebním děním, což pro recenzovanou desku zpravidla dopadne rozpačitě, zejména, je–li srovnávací platformou nějaká masově uznávaná hvězda z příbuzných žánrů. Jinými slovy, tradiční bluegrassové kapely mají dost často těžké přesvědčit o nepomíjivosti  svého umění „nebluegrassové“ publikum. Snažší to mají ty kapely , které se rozhodnou překračovat hranice žánru všemi směry. Ty ale zase nesklízejí moc pochopení uvnitř komunity.

Modrotisk svoje nové CD pojmenoval Stále neklidní a upřímně řečeno, není mi jasné proč. Marně jsem ten neklid hledal. Případnějším názvem by bylo třeba „Jedeme dál“ nebo „Ve stejných kolejích“. To nemíním nijak pejorativně, jen prostě chci vytvořit atmosféru pro konstatování, že Modrotisk zůstává i na tomto CD věren svému dosavadnímu zvuku i pověsti a že má blíže ke klidu tradičního pojetí bluegrassu než  k neklidu hledání.  A  to v podstatě potvrzuje i například  Modrotisková (=bluegrassová) verze písně skupiny Beatles Oh Darling, která se jen snaží originální verzi přiblížit, ale nijak jí neinovuje, tradiční kořeny jsou příliš silné. Podobně dopadá i John Henry  Charlieho McCoye a mnohokrát adaptovaná  Friday Night in America. Lépe si Modrotisk vede v „méně slavných“ převzatých písních či tradicionálech, ať už s anglickým nebo českým textem (Restless – C. Perkins a další), ale  úplně nejlepší je skupina ve svých vlastních písních. Nikoho nenapodobuje, není nervózní ze vzoru či jiných verzí, členové kapely jsou v písních sami za sebe a za Modrotisk a za bluegrass a výsledkem je, že písničky Pár plánů nebo Na terásce či Na mostě  jsou asi nejpřirozenějšími, a tedy i nejdůvěryhodnějšími momenty alba. Aby bylo jasno – ani v těch již předtím zmiňovaných tak či onak převzatých věcech vůbec není Modrotisk v nějakém směru  slabý, technicky jistě podstatných závad nenajde ani ucho školenější než moje, ale jako by si na ty písničky nasazovali masku, představující tvář (autora) originálu, zatímco vlastní písně jsou i jejich vlastní tváří. Vlastní tvář Modrotisku na tomto CD  vysloveně potěší, nasazovaná maska pak neurazí, a relativně příjemně desku zpestří, celkově – dobrý výsledek. 

Drive už svým názvem slibuje odvaz, ovšem  název jeho CD Čekání na zázrak tak trochu stojí s názvem kapely v protikladu – tak bude se čekat, nebo se pojede? Bohužel, spíš se čeká. Je třeba ocenit, že se Drive pouští na tenký led žánrových přesahů (tedy to, o čem jsem psal výše, že Modrotisk nedělá a nahrazuje to napodobováním), takže v mnoha případech by mohli jásat i fanoušci širšího pojetí bluegrassu a fanoušci folkoví by se jistě také v některých písních „našli“. Jenže kapela si žánrové přesahy zejména k folku a k „niternějšímu“ podání témat vyložila zejména jako zpomalení, vedoucí až k monotónnosti, umocněné navíc výraznou úlohou sólové zpěvačky. Opět nepomůžou ani řemeslná zručnost, kterou Drivu nelze upřít, ani melodické folkové hudební nápady, když se tyto dva aspekty spolu nesnoubí do  vzájemného zvýraznění. Prostě aranže by byly bývaly snesly větší pestrost a o zpěv (jakkoliv velmi slušný a s příjemnou hlasovou barvou zpěvačky) by se mělo podělit víc členů skupiny. Takhle i texty, které nejsou jen rýmovánkami, ale vážným pokusem o popis pocitů, zanikají v očekávání posluchače, jestli se něco nebude dít – paradoxně tak klid muziky ruší ve vnímání textů. Nejsilnějšími skladbami tak jsou na desce  instrumentálky  – nejvýraznější je  Martinovka, která kdyby ale měla text, tak by to bylo přesně ono a je to hit alba. I další orchestrální skladba, Tequillina pýcha, zaujme decentní a přitom v dobrém slova smyslu vtíravou melodií.  Ze zpívaných se vydělují z krotké šedi (jistě i šeď je pěkná, zejména jako základ a přidat pastelové barvy aranží by v tomto případě nebylo už tak náročné) Monza s napětím hodným toho názvu a Plevy, které jsou příjemným rozjezdovým duetem (tento fakt hodně písni pomáhá a dotvrzuje tak  má slova o působení  jediného hlasu v ostatních písních)  – bohužel se po rozjezdu (řečeno motoristicky, tak na šedesátku při povolené devadesátce)  zase zpomaluje (pro motoristy: asi tak na třicítku). I Všechno si moc beru si budete asi pamatovat právě pro vyšší tempo.  Abych odstavec uzavřel „obličejovým“ srovnáním, jako u Modrotisku: Ošklivá tvář to není, ale chtěla by trochu šminek, abyste si jí zapamatovali hned na první potkání.

CD plzeňské skupiny BlueGate se od předchozích dvou liší především tím, že je live. I na něm najdu nějaké „bohužel“: Bohužel je znát, že je točeno z úsporných důvodů, a to hned dvakrát. Živák se proto obvykle dělá (1) a tohle je ještě navrch jen záznam jednoho jediného koncertu (2). Přeci jen pro dosažení atmosféry je zvykem sestříhat výsledný tvar z více koncertů. Takhle je na desce sice cítit bezprostřední atmosféra vystoupení v plzeňském divadélku Jonáš, ale dramaturgie desky utrpěla dramaturgií koncertu – jediná písnička není pomalá, některé jsou dokonce rychlejší než rychlé, zřejmě strženy atmosférou,  všechny směřují na udržení obecenstva ve slyšitelném varu a v pauzách mezi písněmi jsou hluchá místa. Tolikrát opovrhovaná studiová domíchávací kouzla by tady desce pomohla. Jakkoliv se výše uvedené vlastně nevztahuje k samotnému výkonu kapely, dojem z alba a písniček to spoluvytváří. Pokud se od toho oprostíme, najdeme na desce suverénní bluegrassový výkon, s tradičním základem a moderní až alternativní nadstavbou. Zpívající Ilon Leichtová je výrazově pestrá a důrazná, a tak nenudí, na rozdíl od dojmu z desky Drivu. Kromě nezbytných sól zní skupina velmi kompaktně. Na CD najdeme opět nezbytnou tradiční „inovativní předělávku“ – tentokrát je to Jolene, trochu zbytečně uspěchaná, najdeme i domácí klasiku  - Vichřici Pavla Zajíce, nechybí tradicionály, pojednané s pochopením tradice,  ale vlastně už podruhé musím konstatovat potěšující fakt, že nejsilnějšími písněmi na CD jsou písně, kde alespoň jedním autorem je někdo, kdo má alespoň nějaký vztah ke skupině - například Zvláštní vlak, tradicionál Bílý sníh, Víra nebo Slavík. Zpívá se česky, což se zdá být i potvrzením (v této várce tedy také opakovaně),  že stále více muzikantů považuje  češtinu za rovnoprávný jazyk v každé muzice.

Trojice uvedených CD podává vcelku  perspektivní obraz o bluegrassové scéně – je relativně pestrá, má a zná svou perspektivu, ale má také nadále  relativně ohraničený záběr repertoárový, a tím i posluchačský. Zdá se ale, že to všem zúčastněným vyhovuje.

Miloš Keller

HOME