Nedávno jsem ve svém redakčním stole objevil rok a půl starý článek z novin. Šlo o seznam předvánočních novinek na hudebních trhu v roce 2002. Dvě z těch mnoha avízovaných domácích a zahraničních desek však tehdy nevyšly. Neobjevily se na trhu ani v loňském roce, i když na ně mnozí fanoušci netrpělivě čekali. A zatímco Plíhalova “kainarovská” novinka Nebe počká neleží na pultech ani v okamžiku, kdy píšu tuto recenzi, novinka Vladimíra Mišíka se už konečně (třetí den) točí v mém přehrávači. Má velmi zajímavý, industriálně laděný obal, tomu adekvátní titul Umlkly stroje a obsahuje 13 písní. Docela dobře si dokážu představit, že někteří kolegové se budou snažit tuto necelou třičtvrtěhodinu hudby srovnávat s předchozími projekty ETC… Třeba s “nepřekonanou” jedničkou, s dvojkou, s trojkou… Nebo naopak s novějšími studiovými kolekcemi Nůž na hrdle a Město z peřin. Já jsem si předsevzal, že nové “stříhané chlapečky”, “jednohubky” a “lásky jako večernice” hledat nebudu. Přesto své oblíbené písně už na desce (po několika málo posleších) mám.

Od posledního alba Nůž na hrdle se změnila sestava kapely ETC… Především se do ní vrátil Jan Hrubý a také (už potřetí) kytarista Petr Pokorný. Naopak se jménem Gumy Kulhánka se na novince už nesetkáme a violoncello Olina Nejezchleby zazní pouze v několika skladbách. Dalšími hosty jsou například Jan Kolář (hoboj), Václav Veselý (akordeon) nebo Joanis Asarlidis (buzuki). Právě tito externisté svými nástroji desku koření (Veselého harmonika ve Vedle je velmi pěkná), avšak hlavními ingrediencemi jsou – spolu s Mišíkovým zpěvem – Skálovy a Pokorného kytary a především Hrubého smyčce. Záměrně nepíšu housle. O něco výraznější je totiž tentokrát viola (Noční chodec, Nad usínající milovanou). Na albu se střídají písně hutnější, “obyčejně” rockové (Z flámu, Umlkly stroje) s kousky akustičtějšími (Sejdeme se v ráji), lyričtějšími (Nad usínající milovanou), klidnějšími (Velikej hever). Zajímavým (a možná trochu odvážným) nápadem je zařazení klasické bluesové dvanáctky Andělé nade mnou na začátek alba. Třeba jde o poselství posluchačům, že Mišík je vlastně takový český Clapton…

Zajímavá jména najdeme mezi textaři alba. Několik textů si Mišík vypůjčil od Jiřího Dědečka. Mne oslovil především vtipný (vlastně vtipnej) Velikej hever (“Nikde by nebujel plevel / a neřádila smrt / kdybych měl velikej hever / jenomže mám prd.”), zatímco třeba Z flámu mi připadne takové nijaké. K vrcholům alba patří dvě zhudebněné básně – Nad usínající milovanou od Vladimíra Holana a Kdybych měl umřít z pera (velmi předčasně zesnulého) Václava Hraběte. Úplně z jiného soudku je Vedle, melodie Pavla Skály s textem Hany Sorrosové (ano, TÉ od Lucky Vondráčkové). Zde víc než poetiku oceňuji vtipnost podání – sólovým zpěvákem je Pavel Skála a já si dovolím rouhačsky prohodit, že se panu kytaristovi podařilo nazpívat největší hit alba. (Mimochodem – snad se na mě za to pan Mišík nebude zlobit – i na předchozím albu jsem měl nejraději Skálovy Hodiny starého lenocha.)

Pěvecký projev samotného Vladimíra Mišíka je ve většině případů přesně takový, jak jej známe z dřívějška – vyzrálý a především pravdivý. Věřit můžete pasážím lyrickým, hospodským i těm, které balancují na hraně cynismu (Kdybych měl umřít). Jedinou výjimkou je Dědečkův text Když se kouří konopí. Ten mi prostě k Mišíkovi, který dává ze zdravotních důvodů přednost nekuřáckému prostředí, jaksi nesedne. Já vím, že ta píseň je hlavně o válce (a proti válce), ale víc by mi sedla k nějaké mladistvé funky kapele.

Málokdo asi čekal od Mišíka a ETC… špatnou desku. Na každé album tohoto sdružení se čeká jako na událost. CD Umlkly stroje událost je. Odškrtávám si ve starém novinovém článku další položku, těším se na Plíhala a také na dalšího Mišíka. Snad se za čtyři roky dočkáme.

Milan Tesař
(hudební redaktor Radia Proglas)

HOME