Klobouk dolů před Mišíkem

Vladimír Mišík+ETC…+hosté: Archa 6.6. 2007, DVD1 Klobouk dolů, DVD2 Nechte zpívat Mišíka, Sony BMG 2008

Pokud do pekla, tak na pořádné kobyle – něco podobného asi napadlo Vladimíra Mišíka, když si se svým štábem plánoval muzikantskou oslavu svých šedesátin. A pánové Kotek, Prokop a Suchý jsouce vyzváni, radili velmi dobře; především nenechali zdravotní indispozicí sužovaného oslavence tonout v nostalgickém souručenství pamětníků-vrstevníků, naopak ho skvěle vybranými mladšími kolegy nabudili k vrcholovému zpěváckému výkonu v druhé části koncertu. Dále vybrali příznivé prostředí a zabezpečili výborné ozvučení a současně kvalitní záznam. Díky tomu se 6. června 2007 v pražském divadle Archa zrodilo (a o půldruhého roku později vyšlo) dvojalbum (vyšlo paralelně na 2CD i 2DVD), které všude sklízí zaslouženou chválu, ale které s potřebným časovým odstupem docení až budoucí generace příznivců českého rocku, nebo, chcete-li, bigbítu. Úvodní polovina koncertu koncipovaná jako hommage neboli pocta jubilujícímu Vladimíru Mišíkovi je zaznamenána na prvním nosiči trefně pojmenovaném Klobouk dolů; koncert hostů je pestrou směsicí osobností české rockové i populární hudby, které – každá po svém – přišly složit hold “praotci” českého bigbítu (jak řekl Vlasta Třešňák), muži, který “naučil český rokenrol zpívat česky, protože jeho prvního začalo zajímat, o čem zpívá” (připomněl Ondřej Konrád). Mišíkem nabídnuté “půjčovny kapely ETC …” využili skoro všichni (a ETC … při všech proměnlivých sestavách a muzikantských fúzích hráli skvěle), “půjčovnou” Mišíkových hitů někteří ke škodě své i posluchačů pohrdli – Meky Žbirka zvolil se srozumitelným odkazem na Mišíkovy začátky rokenrol, Vlasta Třešňák, v posledním roce Mišíkův stálý koncertní host, zůstal u své Poezie. Vladimír Merta si vybral Ples upírů, jenž zpívá často a mnohdy lépe – škoda, že si nedal práci vybrat “něco z Mišíka”, jeho hold mohl být zajímavější. Ale výborných coververzí neprofláknutých Mišíkových písní bylo beztak dost: vtipně folkrockově šmrcnutý November 2nd se Sašou Langošovou (I Like The World-Sun Is So Bright), soustředěně empatický Dan Bárta v obou vstupech (Tma stéká do kaluží, Doteky), uvolněný Michal Prokop s Jednohubkami – a dva neočekávané vrcholy: Radek Pastrňák a Buty (Ty II) a František Segrado (Cesta do dětství) si vybrali pozapomenuté, ale krásné Mišíkovy věci a neokázale zazářili, aniž sebeméně zatlačili na pilu. Přiměřenost volby písně byla klíčová – kdo přestřelil, trpěl a diváci s ním (Pavel Bohatý s Lady Vamp). Naopak třeba Romana Dragouna podpořilo výborně šlapající trio Guma-Kubeš-Zelenka. Vůbec se různé doprovodné formace volně prolínaly s jádrem ETC … , do něhož bez problémů zapadali někdejší členové (Olin Nejezchleba, Guma Kulhánek – dnes člen November 2nd, Petr Skoumal) a Mišíkovi souputníci odjinud (Radim Hladík, Ondřej Konrád, Vlasta Redl, David a Marek Ebenové) v nelíčené radosti ze společného hraní. V druhé půli (na záznamu DVD s názvem Nechte zpívat Mišíka – někdejší nápis na letenské zdi) si Vladimír Mišík spolu s publikem a spřízněnými muzikanty vsedě (občas s kytarou) a v naprosté zpěvácké pohodě vychutnává přehlídku svých hitů (a že jich nebylo málo!) z uplynulého čtyřicetiletí. Zazní text Jirky Dědečka Dvacet deka duše, Kainarovy Sochy (poslechněte si někdy ten text pozorně – a budete možná překvapeni, o čem vlastně je), Variace na renesanční téma Václava Hraběte; a skoro na závěr – symbolicky – Slunečný hrob a Wünschovo Špejchar blues. Připojený bonusový dokument je filmová koláž fragmentů dochovaných amatérských i televizních záznamů všemožných sestav, kterými Mišík za svou kariéru prošel. Namísto stupidního komentáře hudba, informace ve skrytých titulcích. Přehledný a graficky skvostně zpracovaný digipack s motivem Archy Noemovy (jako obvykle Karel Haloun spolu s Luďkem Kubíkem a Maťo Mišíkem) jen potvrzuje oprávněnost nominace kompletu na album roku.