Vždycky, když se mi dostane do rukou podobná deska, střídají se ve mně intenzivní pocity radostného opojení a neméně intenzivní pocity beznaděje nad fungováním hudebního trhu. Protože prostě jde o lahůdku, která unikne dramaturgii většiny rozhlasových stanic (o televizích nemluvím), nedočtete se o ní v denících a přestože ji vydala velká firma, asi nebude na regálech prodejen na nejviditelnějším místě. Přitom se jí Milcová důstojně řadí po bok Radůzy a Zuzany Navarové zejména v tom, že jakkoliv je deska pestrá, drží pohromadě a přináší svou mozaikou výpověď o krásném vnitřním světě autorky a s nadhledem glosuje svět nás ostatních lidiček a jiných tvorů.

Album obsahuje třináct písní, kromě převažující češtiny se objeví i angličtina a kromě vlastní tvorby i dvě svérázně pojaté lidovky. Výčet účinkujících muzikantů je vzhledem k pestrosti hudby překvapivě krátký. Kromě zpěvu (a kazoo) Pavly Milcové uslyšíte jen housle a violu Stano Palúcha, který si každou další deskou upevňuje pozici mimořádně invenčního a empatického houslisty, a potom Petera Bindera, který s Milcovou hrál už na předchozím Tarzanu Pépe a kromě své domovské kytary zde nahrál spoustu dalších nástrojů, pravděpodobně většinou elektronickou cestou. Potvrzuje tím trend, který v posledních letech platí stále významněji: Kromě sdělení a zajímavých hudebních kompozic, což je předpoklad automatický, stále víc soudobou zajímavou muziku vytvářejí zajímavé barvy. Zde je jejich použití navíc v druhém plánu docela dobře podpořeno tím, že jedním z leitmotivů je zpráva o Zemi v podání Marťana, tedy skutečně pohled zvenčí, takže “kosmické” barvy zvuků neodpovídající někdy žádnému ze známých pozemských nástrojů jsou vlastně funkční. Ale jinak je to pochopitelně deska o tom, čeho si všimne i Marťan. Jak důležitá je zde láska, vztahy, radost ze života, hravost, fantazie.

Album začíná lidovkou Červené jabľčko, vlastně jednoduchou milostnou výpovědí s invenčním kytarovým sólem a Milcové zajímavě frázovaným zpěvem s jemným flirtováním. Milcová s Binderem se nebojí ani v dalším průběhu desky použít v některých písních jednoduchoučký hudební půdorys, který ale vždy velmi nápaditě přesáhnou. Ať už jde o countryovou Taxikářův smysl pro humor nebo vlastně dětské písničky Pan Tečka a Žabka oranžová. Emoce se někdy divoce lámou i uprostřed jediné skladby. Titulní Apollo 14 začíná jako úsměvná hříčka, aby se oslovením hrdiny, jímž je vesmírný kapitán Luke proměnila v posmutnělou melancholii s nesmírně poetickým textem (Ve vzduchu chybí návrat, voda je hluboká, ty nevíš jen, že vítr sílí, ty nevíš jen, že jejich oči ještě vidí a ty jsi převozník). Kromě hlasu, kytar (a někdy klavíru či kláves s různými rejstříky) se v písních často objevují perkuse, ale zpravidla nikoliv v pozici plnohodnotných bicích, spíš jako další dokreslující barva, sloužící třeba jen v části skladby.

Je poznat, že interprety silně ovlivňuje jazzové cítění, ale nejde o jazz v pravém slova smyslu, spíš o práci s frázováním, jemné nuance v délkách dob a podobně. Do nahraného “konečného” tvaru místo v poslední době tolik oblíbených ruchů několikrát vsadí Pavla Milcová jakoby komentující slůvko mimo kompozici. Zajímavé, nápadité, i když při opakovaném poslechu se efekt ztrácí. Hravé je třeba i využití kvákavého tónu kytary v Žabce oranžové kontrastující s varhanním rejstříkem kláves a začínající prvním osamoceným kváknutím.

Desku jsem si opravdu pouštěl opakovaně ne jako publicista, ale prostě proto, že se moc hezky poslouchá a že je na ní stále co objevovat. Takže přinejmenším na mně se splnilo přání s autorského sleevenote “ať koluje a přináší úlevu a radost”. Jinak deska je chráněna programově proti pirátským přepisům, ale myslím, že lepší ochranou než software je to, že má tuze hezký barevný obal (i jeho spoluautorkou je Pavla Milcová), který by bylo škoda nemít.

Jiří moravský Brabec

HOME