Jan Hrubý, nadžánrový houslista par excellence, si zvykl dávat svým albům názvy, které mohou posluchače vést k filozofování. Hloubat jsme mohli nad instrumentálkami (a jednou zpívanou skladbou) tolkienovsky pojmenované Středozemě (1998), nad melodiemi Staré vlny alias Pastorální svity (2000) i nad inspiračními zdroji Cest (2001). Titul nové desky nutí k přemýšlení více než všechny předchozí – Mezidobí. Může nás napadnout, že v “mezidobí” mezi čistě instrumentálními alby natočil Hrubý opět jedno album s větším podílem písniček. Jenže to by bylo zjednodušující a především nespravedlivé… Mezidobí není žádný “meziprodukt”. Je to plnohodnotné album, možná jedno z nejlepších, které Jan Hrubý za svou plodnou kariéru natočil.

Co si máme představit pod oním tajemným pojmem “mezidobí”, uslyšíme v titulní, neobyčejně silné písni o hledání lásky. Zpívá ji Michal Prokop, který s Hrubým už spolupracoval na projektu Černý ovce (1996). Ten jako vypravěč “v mezidobí” odmyká “řadu bran” a zkoumá “řadu síní” a nachází jen “hlavolam, na skle jíní”. Když budeme konkrétní: “Za první branou sex, směs těl, vzdechů, údů, za druhou, tam je Bůh, Kristus, Šiva, voodoo. (…) Za třetí sláva a víra, že co dělám, zpátky mi zamává fanglí mýho jména.” Autorem pozoruhodné skladby je Josef Klíma, Hrubého spoluhráč z bigbítové minulosti. Je to tentýž Klíma, kterého můžete znát z publicistických pořadů televize Nova, kde působí po boku Radka Johna. Na albu Mezidobí je kromě titulní písně autorem dalších pěti. Čtyři si nazpíval sám (Osud, Stopa v písku, Venuše, Žena středních led), jednu dostal na starost Vladimír Mišík (Jednou za čas).

Role Jana Hrubého coby autora se omezila na zbývajících 11 melodií, přičemž v jednom případě (Pod dubem) jde o variaci na známou lidovou píseň. Devět kousků je instrumentálních, ve dvou případech jde o anglicky zpívané písně s texty Patricie Frecerové (obě zpívá Jana Lewitová). Autorský rukopis Jana Hrubého je ve většině skladeb zřetelný. Těží z lidové hudby české (zmíněná Pod dubem) i ostrovní (dvoudílná skladba Jak Irové přežili hladomor), některé skladby na mě působí jako kombinace obojího: Harrison začíná jako píseň z jihozápadních Čech, aby se vzápětí (jakmile se přidá zpěv) změnila v cosi na způsob anglické balady.

Hrubého housle jsou jednotícím prvkem celého alba. Netroufám si ovšem říct, že jsou prvkem nejdůležitějším. Jan Hrubý zde hraje také na klávesy. Jejich zvuk připomíná v Batyskafu bublání vody a – nemohu si pomoci – v Jak Irové přežili hladomor II slyším dokonce kručení v břiše – tak dokonalou sugesci Hrubý na své desce posluchačům připravil! Více než na jakémkoli předešlém Hrubého albu zde hraje roli akustická kytara v rukou dalšího hosta, Pavla Půty. Díky ní zní například skladba Ženy středních let jako “obyčejná” folková písničkářská záležitost (housle se přidají až po první sloce), kytara otevírá i instrumentální baladu V zemi královny Maud (ve které o kousek dál oceňuji nádhernou symbiózu houslí a kláves). A kytara do třetice – píseň Stopa v písku začíná pár takty a capella (Josef Klíma), poté se přidá právě kytara a až po ní začne Hrubý zdobit skladbu houslovými vyhrávkami. Jak už je u Jana Hrubého zvykem, dočkají se i zde také milovníci vážné hudby. Tou nejklasičtější kompozicí houslista své nové album uzavírá – jde minutovou miniaturu Capriccio piccolino.

Jan Hrubý původně ohlašoval bigbítovější desku, avšak natočil další v řadě klidných alb. Stěží však lze Mezidobí zařadit do jediného žánru. Oproti minulým Hrubého projektům je na něm hodně toho, co jsme zvyklí označovat výrazem folk. Je zde spousta ozvuků dalekých krajů, pro která si lidé vymysleli všeobjímající slovo world music. Jedna skladba náladou i názvem vychází z blues (Cikánský blues). Mohli bychom na desce nacházet šansony nebo náznaky rockového písničkářství. To vše je uspořádáno v jednu harmonickou kolekci hudby a textů, ukrytou (poprvé v diskografii Jana Hrubého) v digipackovém obalu. Otevřete jej a poslouchejte. Stojí to za to.

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)