Překousnout zlozvyky a naučit
se pracovat
Vladimír Merta:
Ponorná řeka, Galén 2011, Celkový čas: 54:53
Donedávna posledním autorským studiovým albem Vladimíra
Merty bylo P. S. z konce 70. let! Od té doby písničkář natáčel
alba koncertní (nedávno znovu vydaný záznam z Malostranské besedy z roku
1988 nebo novější výběr z živých nahrávek Filmy v hlavě),
vytvářel kompilace dříve nevydaných demosnímků a společně Janou Lewitovou se
scházel k natáčení moravských, židovských nebo anglických renesančních
písní.
Spoluprací s Mišíkovou kapelou se Merta jakoby vrací
kamsi do 80. let, kdy vystupoval s rockovou sestavou Dobrá úroda. Jeho
tehdejší spoluhráč (a dlouholetý houslista ETC…) Jan Hrubý mi mimochodem asi
před rokem o Mertovi řekl: „On je totiž svým způsobem rocker, ale na pódiu
se chová trošku jako klaun. Jeho zpěv byl úžasný, ale kytarou nám to kazil.“
Přitom nešlo o to, že by Merta nebyl dobrým kytaristou. Sám pro sebe hraje
skvěle, ale souhra s kapelou je jiná disciplína. Jan Hrubý se nyní jako host
objevil ve dvou písních na Ponorné řece, avšak základ
doprovodné kapely tvoří současná sestava ETC…: Jiří Veselý (baskytara),
Pavel Skála (kytary), Vladimír Pavlíček (housle) a Jiří Zelenka (bicí).
Nahrávalo se částečně společně (rytmické základy), částečně na dálku
(„Rozešli jsme se s tím, že si každý své party dohraje doma sám. Stalo se.
Písničky mezi námi poletovaly jako splašené kachny, nápady se vrstvily,
mizely a zase se vracely jako spodní proudy ponorné řeky,“ popisuje ten
proces Merta).
I když ETC… tvoří výborní a zkušení instrumentalisté a
dobrý výsledek se dal očekávat, přesto spojení s dylanovsky rozevlátým
Mertou nutně přinášelo otazníky. Zlé tušení se však nenaplnilo a já jako
posluchač žasnu, jak se muzikantům podařilo podtrhnout náladu Mertových
nepravidelně plynoucích melodií a přitom je nepřeválcovat. Tam, kde rytmika
žene píseň až nepřirozeně dopředu, zachraňují situaci housle, které
podtrhují melodii (Chelsea hotel). Ve většině případů zůstává
doprovod cudně v pozadí, pouze jemně navozuje bluesovou náladu.
Většina písničkářů, „osamělých mužů s kytarou“, se
dříve či později pokusí natočit album s kapelou. Povedlo se to v roce 1986
Karlu Krylovi (album Dopisy), povedlo se to v roce 1998
Jaromíru Nohavicovi (Koncert), své regulérní rockové skupiny
mají Jakub Noha a Vlastimil Třešňák. Autorovi protestsongů i nemelodické
improvizované hudby Mertovi se to nyní povedlo také, i když si kapelu
„vypůjčil“ od jmenovce Mišíka.
Ze stovek svých písní, z nichž řada ještě nikdy
nevyšla, vybral Merta nakonec pouhých deset. Některé staré a známé (Gerda
z roku 1988), jiné relativně nové (tři nejmladší pocházejí z roku 2003).
V textech se objevují narážky na konkrétní dějinné události (Vzdálené
výstřely o čínském náměstí Nebeského míru) i obecně platné výpovědi. Do
Mertova nekompromisního poetického světa se vejdou narážky na bibli („Jidáš
tě políbí, opodál v temnotě čeká až osmého dne v týdnu Bůh znovu stvoří
dobro a zlo“), Orwell, Banjo Band Ivana Mládka s Bobem Dylanem i zhudebněný
Shakespeare (Píseň šaška). Ne všechny melodie jsou invenční a
neslýchané (duet s dcerou Sárou Intuice žena, jeden z největších hitů
alba, připomíná Muchomůrky bílé Mejly Hlavsy), ale texty stojí za
soustředěný poslech ve všech případech.
Ponorná řeka se povedla mimo jiné proto,
že doprovodní muzikanti písním pomáhají a nesrážejí je zbytečnými
exhibicemi. Je to deska v aranžích až nečekaně umírněná a ve slovech podle
očekávání burcující. Přesně tak, jak jsme to od písničkářů chtěli kdysi a
jak bychom to od nich měli čekat i dnes.
Milan Tesař (Radio
Proglas)