Překousnout zlozvyky a naučit se pracovat

Vladimír Merta: Ponorná řeka, Galén 2011, Celkový čas: 54:53

Donedávna posledním autorským studiovým albem Vladimíra Merty bylo P. S. z konce 70. let! Od té doby písničkář natáčel alba koncertní (nedávno znovu vydaný záznam z Malostranské besedy z roku 1988 nebo novější výběr z živých nahrávek Filmy v hlavě), vytvářel kompilace dříve nevydaných demosnímků a společně Janou Lewitovou se scházel k natáčení moravských, židovských nebo anglických renesančních písní.

Spoluprací s Mišíkovou kapelou se Merta jakoby vrací kamsi do 80. let, kdy vystupoval s rockovou sestavou Dobrá úroda. Jeho tehdejší spoluhráč (a dlouholetý houslista ETC…) Jan Hrubý mi mimochodem asi před rokem o Mertovi řekl: „On je totiž svým způsobem rocker, ale na pódiu se chová trošku jako klaun. Jeho zpěv byl úžasný, ale kytarou nám to kazil.“ Přitom nešlo o to, že by Merta nebyl dobrým kytaristou. Sám pro sebe hraje skvěle, ale souhra s kapelou je jiná disciplína. Jan Hrubý se nyní jako host objevil ve dvou písních na Ponorné řece, avšak základ doprovodné kapely tvoří současná sestava ETC…: Jiří Veselý (baskytara), Pavel Skála (kytary), Vladimír Pavlíček (housle) a Jiří Zelenka (bicí). Nahrávalo se částečně společně (rytmické základy), částečně na dálku („Rozešli jsme se s tím, že si každý své party dohraje doma sám. Stalo se. Písničky mezi námi poletovaly jako splašené kachny, nápady se vrstvily, mizely a zase se vracely jako spodní proudy ponorné řeky,“ popisuje ten proces Merta).

I když ETC… tvoří výborní a zkušení instrumentalisté a dobrý výsledek se dal očekávat, přesto spojení s dylanovsky rozevlátým Mertou nutně přinášelo otazníky. Zlé tušení se však nenaplnilo a já jako posluchač žasnu, jak se muzikantům podařilo podtrhnout náladu Mertových nepravidelně plynoucích melodií a přitom je nepřeválcovat. Tam, kde rytmika žene píseň až nepřirozeně dopředu, zachraňují situaci housle, které podtrhují melodii (Chelsea hotel). Ve většině případů zůstává doprovod cudně v pozadí, pouze jemně navozuje bluesovou náladu.

Většina písničkářů, „osamělých mužů s kytarou“, se dříve či později pokusí natočit album s kapelou. Povedlo se to v roce 1986 Karlu Krylovi (album Dopisy), povedlo se to v roce 1998 Jaromíru Nohavicovi (Koncert), své regulérní rockové skupiny mají Jakub Noha a Vlastimil Třešňák. Autorovi protestsongů i nemelodické improvizované hudby Mertovi se to nyní povedlo také, i když si kapelu „vypůjčil“ od jmenovce Mišíka.

Ze stovek svých písní, z nichž řada ještě nikdy nevyšla, vybral Merta nakonec pouhých deset. Některé staré a známé (Gerda z roku 1988), jiné relativně nové (tři nejmladší pocházejí z roku 2003). V textech se objevují narážky na konkrétní dějinné události (Vzdálené výstřely o čínském náměstí Nebeského míru) i obecně platné výpovědi. Do Mertova nekompromisního poetického světa se vejdou narážky na bibli („Jidáš tě políbí, opodál v temnotě čeká až osmého dne v týdnu Bůh znovu stvoří dobro a zlo“), Orwell, Banjo Band Ivana Mládka s Bobem Dylanem i zhudebněný Shakespeare (Píseň šaška). Ne všechny melodie jsou invenční a neslýchané (duet s dcerou Sárou Intuice žena, jeden z největších hitů alba, připomíná Muchomůrky bílé Mejly Hlavsy), ale texty stojí za soustředěný poslech ve všech případech.

Ponorná řeka se povedla mimo jiné proto, že doprovodní muzikanti písním pomáhají a nesrážejí je zbytečnými exhibicemi. Je to deska v aranžích až nečekaně umírněná a ve slovech podle očekávání burcující. Přesně tak, jak jsme to od písničkářů chtěli kdysi a jak bychom to od nich měli čekat i dnes.

Milan Tesař (Radio Proglas)