“Taky jsem patřil k lidem, kteří říkali, že elektronická hudba je naprostý hnus. Pak jsem zjistil, že se s ní dá pracovat neobyčejně jemně a komorně, že nasamplované rytmy mohou být daleko lepší než klasická bicí souprava, že dávají možnost použít nějaké přírodní zvuky... Počítač je prostě hudební nástroj, jako každý jiný a záleží už na vás, jakou muziku na něm budete vytvářet.” Loni v létě pronesený výrok Petra Linharta - kapelníka, textaře, skladatele (zde kromě dvou písní) a vůbec duchovního otce Majerových brzdových tabulek – musel samozřejmě formovat jejich příští album.

Drobné experimenty tohoto typu byly navíc k slyšení už na CD Ryba ryb z roku 2000. Přes zřetelný posun se na Pálavě naštěstí “s elektronikou pracuje neobyčejně jemně”. První rozdíl, který si posluchač uvědomí, je, že otisk každého jednotlivého člena kvarteta Majerovek je tu jakoby méně výrazný. Téměř to neplatí o Vítovi Kahlem, jehož saxofony a v menší míře i klarinet jsou nejzásadnějšími nástroji alba. Na druhém pólu je coby instrumentalista kapelník Linhart: na nejstarších nahrávkách MBT hrál běžný a výrazný kytarový beglajt, později přešel přes mandolu k mandocellu, s výjimkou několika meziher dost upozaděnému. Původně byla jediným hlasem Majerových brzdových tabulek Andrea Landovská , lze tedy i u ní mluvit o značném upozadění. Z třinácti písniček jich na Pálavě zpívá sólově šest. Proč tak často nahradila kapela své logo – posmutněle znělý, úžasně barevný a všechny ty přírodní nálady skvěle vyzpívávající Andrein hlas – většinou velmi obyčejným Kahleho projevem? Kapela zřejmě chtěla aspoň částečně opustit svůj překrásný, tajuplně pohansky-keltský kraj, ve kterém postavila už příliš mnoho Vodních hradů a Lučních kostelů, ve kterém se už příliš mnoho motivů a postupů podobalo jeden druhému. Pak byla najednou pestrost a změna důležitější než solidní a opakující se kvalita. Změněný sound pak byl prostředkem, který vyveze MBT za dosavadní obzory, a “elektronika” jeho motorem.

Pro úplnost: Antonín Bernard zdobí svým violoncellem většinu skladeb, výraznější roli ale tentokrát hraje jeho druhý nástroj – bezpražcová baskytara. Jenže tím jsme zase u principu “méně výrazného otisku”: občasné nahrazení živé basy syntetickými zvuky (Železniční most, Pád listopad) vlastně běžný posluchač příliš nepostřehne. Z “elektroniky” jsou asi nejnápadnější všelijaké techno-perkusní zvuky: typické čvachtání a poťukávání, které slyšitelně pohybem lidské ruky nevzniká. Nenápadné, ale důležité jsou všelijaké podkladové a “nekonečné” zvuky z pozadí. Posluchač znejistí, chce se dozvědět, jak moc je v rukou elektroniky, ale booklet mu nepomůže. Najde pouze slovo “syntezátor”, na který občas hraje jako host spoluproducent skladeb Marek Štifter; nikde ani zmínka o elektronice, samplech, smyčkách. Posluchač netuší, jestli třeba akustický drnkací nástroj, který hraje ve skladbě Stínem, byl pouze opomenut roztržitým autorem bookletu, nebo jestli se tvůrcům opravdu chtělo ho nasamplovat. A proč? Jediné, co pilný detektiv objeví, je miniaturní sdělení: “Zvuky, ruchy, rytmy a útržky melodií zachytila železná věž na Pálavě odněkud z vesmíru.” A máme to.

Holá matérie Linhartovy tvorby se zase tak příliš nezměnila, texty se zdají být dokonalejší ve smyslu různých hříček, mazlení se s jazykem. Najdeme tu znovu skladby, které někteří provokativně nazývají postmoderní trampskou písní (Pálava, Volání jara) i táhlou náladovku – samu esenci písní MBT (Hvězdopanna). Příběhy jsou tentokrát jen mírně rozmlžené a mají konec špatný (Perychta) i dobrý (Den svaté Anny; Kahleho melodie zní jako Rehradice opatřené keltskými rohy). Jsou tu ale i skladby, u kterých posun ve zpracování přebíjí neměnnost ve skládání, takže nepřipomínají z historie MBT nic (Odpolední čas, Rybník Tma). Velmi nečekaný je v tvorbě Majerovek humor: ať už pouze hudební (Digital country – osvěžující průnik country a elektronických MBT) nebo komplexní (Sangria s Kahleho latinskou melodií).

Jako milovník všeho akustického přiznávám, že alba, kde si MBT víceméně vystačily se svými nástroji a hlasy, mě těšily více. Ale je mi velmi sympatická snaha neuvíznout na mělčině, která dovedla kapelu k příjemné pestrosti. Třeba takové, jaká je schována ve dvou úryvcích, kterými je uvozen booklet. Od očekávatelné Pálavy (“Divoký oheň na křídlech/Hořce a vápencový mech/Na čele konec světa”) k překvapivé Sangrii (“Promiň, má paní/já nechci zpátky/Nevadí, že to tak neladí/Ta moje básnická asonance/Přibližný rým duši pohladí/Posvátné kance/jsem potkal v bance”).

Tomáš Hrubý

HOME