Martinová
se country (tak trochu) zříká
Věra Martinová: Křídel se nezříkám, Popron Music 2010
Hned na úvod se tak trochu mimo téma musím zpěvačce
omluvit – v souladu s encyklopedií jsem v rádiu její rodiště umístil do
Poličky a ono se to stalo v Opočně. Snad už si to teď budu pamatovat. A je
moc dobře, že se to stalo – bez Opočna bychom neměli První dámu české
country music, i když (jak z dalších řádku vyplyne), Věra Martinová se na
dobytých pozicích rozhodně nezakopává a hledá dál. Nebyl jsem si úplně jist,
co má býti předmětem recenze – k CD Křídel se nezříkám je
přibaleno i DVD Best of videos, obsahově daleko vydatnější,
leč jen rekapitulující. A protože střihům, kamerám, osvětlením, podiím a
kostýmům moc nerozumím, konstatuji pouze, že je to milý a příjemný
historizující přídavek na zavzpomínání, v souvislosti s kterým ale o to víc
vynikne posun žánrový Věry Martinové na CD Křídel se nezříkám.
DVD totiž v podstatě přináší koncert sestavený z klasických pecek,
videoklipy (ty jsou samozřejmě točeny jen k hitům) a několik duetů.
Doporučuji tedy nejprve DVD, abychom si uvědomili, v čem spočívala a spočívá
síla výrazu interpretky, a pak CD, abychom poznali, jakou cestu od té
doby zpěvačka urazila. Na rovinu řeknu, že si nejsem úplně jist, jestli mám
z té cesty tak úplně radost. Ne kvůli Věře Martinové, té ta cesta
neuškodila, posunula ji do nových žánrových a výrazových poloh a umožňuje
ukázat, že v ní není jen country. Spíš se trošku bojím o country, moc
nástupkyní Věra totiž nemá. Ale ne, určitě bych nechtěl, aby stále dokola
natáčela další verze stokrát jinak a stále stejně Zítra další vlaky
pojedou a podobně. Nebo ano? Věra Martinová se na novém albu poté, co
jsme si přivykli jejím písničkám jen s kytarou, posouvá do mírně šansonové
oblasti – ne úplně do té “hard core” oblasti, kde kraluje Hana Hegerová, ale
spíše do té “soft” části, kde Lenka Filipová (snad se obě zpěvačky neurazí,
budu-li je takto srovnávat) dosud kralovala osamělá (i proto, že přerod Hany
Zagorové v šansoniérku se moc mediálně neprodal). Uvidíme, je-li tento
prostor dostatečně široký, aby se v něm i Věra Martinová jasně vymezila.
Album působí vzácně vyrovnaně, písničky se od sebe liší přesně v té potřebné
míře, abyste si je zapamatovali, aby se vám nepletly, ale u žádné asi
nevstanete a nevytočíte volume doprava. Žádnou asi ani nepřeskočíte – snad
až na jednu: Do plamenů je do ženského rodu převedená píseň, kterou
složil Jan Nedvěd a na svém CD ji vydal pod názvem Co to sbíráš na mém
těle. Tady by mě fakt zajímalo, co to muselo být, že si ji zpěvačka
vybrala a ještě autor změnil zájmena a rod. Osobně jsem si vybral za své
favority pěkně přehledně vystavěnou Hvězdu, textem jak ze života vás
zaujme Muzikant, Vypůjčená je naopak jasným upřímným vyznáním.
Titulní píseň CD také otevírá a také nevím proč – naladí posluchače spíše
ospale, naopak druhý Sedmý pád je velmi příjemnou reminiscencí na
country a ukazuje, že Věra Martinová (na) country nezapomněla. Sedmým
pádem bych desku otevíral, ten se asi také bude hodně hrát v rádiích. A
k ní se přidá některý ze zde nejmenovaných šansonů. Snad kromě Jsi,
která má až moc jednoduché rýmování, ne však tak jednoduché, aby působilo
jako originální špílec. Konstatování, že deska svými písničkami drží
pohromadě, je o to cennější, když se podíváme na širokou škálu autorů –
kromě “dvorního” Jamieho Marshalla si dvě písničky napsala sama zpěvačka,
další Jakub Racek, Josef Malina nebo Karlové Macálka a Markytán – ti také
textovali, dva texty dodala kolegyně Pavlína Jíšová a jeden Ivo Cicvárek. No
a když připočteme i toho Jana Nedvěda a uvědomíme si, v jak odlišných
žánrech jsou jednotliví autoři interpretačně doma a jak nesourodě by asi
zněla deska, sestavená z ukázek z desek těchto autorů, je obdivuhodné, jak
dokázali napsat tak stylově ladící písničky (a zpěvačka si je vybrat a
v dobrém slova smyslu “ohnout” k obrazu svému), že zůstávají
identifikovatelné a přesto nevybočují z hranic alba. To je myslím
nejsilnější stránkou desky – poučení pro autory, jak krotit své ego, a pro
interprety, jak svým uměním písničky sjednotit do jedné linky a přitom jim
nechat vlastní tvář. Poslouchám to album stále dokola a dokola a myslím, že
ho budu mít rád. Jen o tu country se pořád trochu bojím…
Miloš Keller
Folk 6/2010