Po jedné desce vysloveně folkové (Zvláštní způsoby) a jedné nesmírně zajímavé a barevné kolekci (Příběhy) se někdejší královna countryového nebe dušovala, že teď zase vytvoří něco echt countryového pro své staré věrné příznivce. Jenže pak se objevilo album Slunci je to jedno, které fanoušky těšící se na nové Zázračné housle asi neuspokojí. A hudební mlsouni, kteří bez ohledu na žánrové škatulky spokojeně pomlaskávali nad kvalitními a překvapujícími dvěma deskami, tentokrát přicházejí k talíři o poznání prázdnějšímu.

Výrazným rysem nového alba je až úpěnlivá soběstačnost Věry Martinové, která kromě zpěvu ještě skládá, píše texty, aranžuje, hraje na řadu nástrojů, režíruje a spoluprodukuje. To je alespoň v prvním plánu obdivuhodné: zpěvačka složila devět melodií z dvanácti, poprvé v životě – pokud vím – se pustila do textování (dvakrát). Kromě svého nástroje, tedy akustické kytary, hrané jako vždy naprosto spolehlivě, bere Věra do ruky i elektrickou kytaru, mandolínu, basu a hlavně dobro, hrané velmi jednoduše, ale chytře a hlavně s moc pěkným tónem, což je u tohoto nástroje nakonec nejdůležitější. Přesto album nevyznívá písničkářsky a je na něm místo i pro spolupracující tým. Texty přispěla řada osvědčených spolupracovníků z minulých dvou cédéček i ze starých country časů – František Brejcha, Ivan Hlas, Mirek Hoffmann nebo Vladimír Sulek, ale i Michael Janík nebo Kateřina Štruncová (!) a další, pro mě v souvislosti s Věrou Martinovou neznámá jména. To doprovázejících hudebníků tolik není: odečteme-li manžela Jaroslava Petráska na bicí a perkuse (též spoluaranžér), sestru Lenku Pantůčkovou vypomáhající s vokály a tři hráče, jejichž podíl je okrajový, zbude klávesistka Beata Hlavenková a nejdůležitější jméno “orchestru” této desky – Roman Pokorný. Kytarista elektrický, slideový i akustický, basista, mandolinista a klávesista, poslední z aranžérského tria, jazzman, který tu nehraje ani jedinou jazzovou notu, ale obvyklých country riffů také mnoho ne, vynikající muzikant, který ale připustil, že vyznění nahrávek je poněkud šedé.

Šedost je totiž ve všech složkách hlavním nepřítelem alba, které nemá žádné zásadní chyby a rozhodně neuráží. Deska má samozřejmě z country mnohé – ale většinou jí chybí jednoduchá countryová uvolněnost a radostnost, “schopnost létat”. Většina písniček na desce se plazí. Často slyšíme i jakýsi akustický pop a samozřejmě i folk – ale přitom u většiny písní nehrozí ani masová popularita, ani folkové opisování ze zpěvníku do zpěvníku. Dávat do souvislosti zpěvaččinu “samoobslužnost” z předchozího odstavce a našedlost písní i jejich provedení by ale mohlo být zjednodušující: rádii oblíbená a možná nejpřínosnější Jen tak koukám je stoprocentně Martinové práce. Melodie i text nahrubo tesané, žádné jemné finesy, ale s oněmi “country křídly” a pěkným příběhem ze života. V kontextu desky je nadprůměrně silná melodie úvodní skladby Yamba damba (R. Pokorný), příběh písně Byl’s frajer (M. Janík) je důvěryhodně napsaný i zazpívaný. Nejlepší feeling má asi posmutnělá Zkus mi říct s dobře složenou verzí, nejkratší titulka se odlišuje hravým swingbluesovým zvukem, Lásky půl pěkně odsejpá i díky foukačce Vladimíra Papeže. Na druhé straně byla jako jediná zahraniční melodie vybrána přeslazená a nudná popina Vím, že půjdu i já, Hvězda v tísni má až komicky přeházené přízvuky, Má pýchu králů je značně barvotisková. Častým modelem je, že dobře napsaná verze ústí do zbytečně řachavého refrénu (nejkřiklavěji v Nebi nad Kartágem), který je na klíčovém místě vycpaný nějakým tím jó-jó-jó, na-na-na či jamba-damba. Ale popsané propady ani vrcholy nepocházejí z velehor, spíš ze Středočeské pahorkatiny držící se průměru.

Tomáš Hrubý