Základní hudební osu tvoří po personální stránce Klement Jochymek (kytary, bicí, klávesy, programování a další) a Petr Vavřík (baskytary), kteří vtiskli zvuku studiové “kapely” poměrně přímočarý a zároveň nápaditý tvar – rocková inspirace, žádný ostych před elektronikou (v Sladkostech i jinde se třeba využívá naprogramované základní smyčky), čitelnost. Přitom nelze rozhodně říci, že by šlo o žánrově vyhraněnou desku. Úvodní a podle mého soudu snad nejsilnější skladba Bolelo mě má zřetelnou inspiraci folklorní, následná V letním žánru nejen díky banju hostujícího Luboše Maliny dýchne poněkud country, následující Sladkosti pak jsou moderní rockůvkou, o které máte pocit, že každou chvíli musí přejít v černý rap, následující Můry jsou pak folkrockové a spolupráce kytary a baskytary snad nejspíš upomene na náladu, kterou znáte z Claptonova Tears in Heaven, po nich Sjíždím do Kalifornie dýchne blues. A tak bych mohl pokračovat.

Od AG Flekáckého zvuku se Markytánova deska liší právě tím, že neobsahuje viktorinský šerosvit, náladová kouzla s hudebními plochami. Poněkud limitující pro ni je způsob Karlova zpěvu – příjemný, se schopností napětí a občas jakoby lenivým frázováním, které vyždímá poslední tisícinu vteřiny, než přejde na další tón, ale přece jen bez schopnosti jít rockersky až na hranu nože ve výrazu a pořezat posluchače. Zde už přece jen čas trošku zapracoval ve srovnání s prvotinami Fleku, kde byl Karlův hlas jasnější a znělejší – i když rovněž nerockový.)

Karel si toho asi je vědom, a proto si pozval tři výrazné spoluzpěváky do jednotlivých skladeb. Blanka Táborská s ním exceluje především v milostném duetu Tisíc let, Pavel Husár alias Kačes (exFleret) s odpichem odvede svoje především v Kača boogie a Wabi Daněk si zazpívá příjemné chlapácké vyznání Jak léta k čertu jdou, které mu skutečně bylo psáno přímo na tělo.

Z hostujících instrumentalistů vedle Luboše Maliny bych rád upozornil na saxofon jazzového Michala Žáčka (ostravští The Gizd) ve skladbě Kanada; dýchá pohodou nějakého klubu-pubu s dobrým pitím.

Celková nálada desky rozhodně navzdory názvu není smutná. Snad místy mírně nostalgická, s jakýmsi úsměvným poohlédnutím a lehkou melancholií podvečera v babím létě. V textu se pak občas zaleskne střípek humoru.

Tématicky se zde vlastně v různých variantách opakuje několik témat, ale nakonec bych si odvážně troufl tvrdit, že to téma je prakticky jedno: Popsání svého vztahu k něčemu, hledání toho pravého náhledu, pravého otisku reality – ať už jde o staršího kolegu z branže, milostnou lásku, vlastní dceru, objevování vzdálených krajin. Prostě Markytán nazírá prostřednictvím čehokoliv především sebe ve světě. Nemyslím tím samožernost, naopak, myslím pokornou meditaci a bilanci.

Snad proto zřejmě deska spíš osloví nás, generační vrstevníky, než -náctileté mlaďochy, kteří ještě žijí ve věku sladkostí. Markytánova deska je ohlédnutí za ním a rozvzpomínání na sladkou chuť, která zůstala někde na patře a na jazyku. A snad také trochu vyznání víry, že něco příjemného nás ještě čeká. Předposlední a nejdelší skladba alba, Finta, s nadhledem a mírnou ironií konstatuje, že autor ještě nepřišel na to, jak být úspěšný a šťastný, že na to musí být nějaká finta “jak věřit a nevzít si LSD”. A je asi nejkrásnějším vyznáním své profesi, když přiznává, že pocit poznání se blíží, právě když píše nějakou písničku.

Nemyslím si, že jde o desku převratnou, ale je rozhodně zřetelně nadprůměrná a poctivá až na dřeň. Zařazení vzpomínkové Andante aledeto, jedné z nejsilnějších písní osmdesátých let, na závěr desky, jakoby říkalo: “Tohoto jsem dosáhl kdysi a s tím budu poměřován. Vím to.” Takové proměření může přijít až s časovým odstupem. Ale myslím, že nedopadne pro Konec sladkostí nijak špatně.

Jiří moravský Brabec