Konejšiví a příjemní

Iva Marešová & 999: Na křídlech koní. Česká muzika, 2008, celkový čas 51:03

Michael Vašíček, Karel Macálka (oba ex-Každý den jinak), Jíra Meisner (Kamelot, ex-Druhá tráva) – česká folková extratřída. Už jen to, že se sešli na jedné desce, vzbuzuje zvědavost. S nimi muzikálová zpěvačka Iva Marešová, kytarista Illustratosphery Jaroslav Riedl a perkusista Petr Toman. Laťka nasazená pěkně vysoko; proč jsem ale po několika prvních posleších cítil spíše rozpaky? Album je něčím podobné sólové desce Ivo Viktorina Vlna za vlnou. Z Viktorinovy hudby vystupuje vlna za vlnou podpořená souznějícími texty, i album Na křídlech koní je naplněno hudbou houpavého, snivého charakteru, často ve čtyřčtvrťovém rytmu, sem tam ozvláštněno lichým taktem. Zásadní rozdíl je ovšem v tom, že u Viktorina je základem muzika: takto ji on cítí a z ní pak vycházejí texty, aranže. U Marešové & 999 se podle různých citátů a “směrovek” v bookletu i na webu hovoří o “momentu mystického sjednocení”, “svobodě mezi nebem a zemí”, pocitu posvátna nebo o tom, že “jsme ve svém středu právě teď, v tomto přítomném okamžiku”. Jedná se tedy o jakési hudbou podporované poselství – a leccos pak může působit vykonstruovaně. Přitom na rozdíl od Viktorinových suit a ploch mají skladby, z nichž jednu polovinu podepsala celá kapela 999, druhou spolupracující Michal Pavlíček (producent desky), formálně určitě blíž k normálním písničkám. Možná tím víc vadí určitá jednostrunnost muziky, v níž jako by až příliš velký důraz byl kladen na “to za hudbou” – pocity, snivost, podvědomí – na úkor silných hudebních motivů. Když se monolit opakováním trochu rozruší, lze vychytat silnější kousky. Mezi ty patří skladba z repertoáru kanadské písničkářky Sarah McLachlanové Od Země stínů, potom Jak chutná, titulní skladba nebo Málo věřím – písnička překvapivě grasscountryová, jak když je psaná pro Alison Kraussovou. Od Země stínů má i dobře se pojící Macálkův text; jinak jsou texty zpravidla nejslabším článkem díla. K Pavlíčkově hudbě je s jedinou výjimkou psal Jan Sahara Hedl, dále textovaly Iva Marešová a Veronika Boušová. Značná Hedlova proslulost ho neuchránila od sloganů typu “já mám malý mávání” doprovázených zrýmovanými klišé “tak ty mi přej/tak nebuď zlej/tak ty mi dej” (Jen jednou), na druhou stranu dobře funguje jeho text Jsou země blízké, zajímavý a neopsaný. Celkem je však na albu příliš strof plných apartní a lehce poletující slovní tříště, která muzice neslouží ani v souvislosti s očekávanými náladami či mystickými poselstvími. Pokud vám při předchozím čtení naskočila představa nějakého new age elektronického či jakého cvrlikání, s klidem ji zažeňte: album je plné konejšivé a velice příjemné akustické muziky, snad lze říci folkpopu. Jenže té konejšivosti a příjemnosti je přespříliš: po prvním poslechu jsem byl přesvědčen, že všechny písničky jsou zhruba stejně rychlé a muzikanti naprosto opovrhli dynamikou. Není to pravda, ale heslo aranží “mírnost především”, které na albu všechny rohy ulamuje a hrany obrušuje, tento pocit prostě vyvolává. V základu stavby písní jsou většinou neodbyté akustické kytary (Vašíček, Riedl, Macálka), méně často klávesy (Macálka). Echtovní elektrická kytara zazní jednou (krásné sólo v titulní skladbě), jinak spolu s akustikami jen tak nacinkává (Vašíček, Riedl). Basa (Meisner – baskytara i kontrabas) i bohatší perkuse příliš muziku netvrdí, častěji jen dokreslují. Zásadními nástroji, které dodávají kapele 999 punc osobitosti, jsou dobro a mandolína, které nahrál Michael Vašíček. S mandolínou ho slýcháme již dlouho, ale jak zvládl od svého minulého “vynoření” dobro – klobouk dolů, bez přehánění. Jsou tu i virtuózní pasáže (dobro – Málo věřím, mandolína – Tři cesty), kdy by zajásali i bluegrassoví fanoušci, ale většinou jde o dokonalé využití barevných možností obou nástrojů. Zejména dlouhé, zvonivě chvějivé tóny dobra určují výsledný zvuk podstatné části skladeb alba. Host je jediný: Zdeněk Král s piánem. Zásadní roli hraje samozřejmě Iva Marešová. Technicky dokonalá, s příjemným hlasem, i když ne s příliš výraznou a snadno identifikovatelnou barvou. Ale stejný problém jako s kapelou: všudypřítomná mírnost a přehnaně lehoučké načechrávání tónů způsobují pocit, že chybí větší prožitek, více emocí. Nemusím zpěvačky, které za každou cenu exhibují křikem; Marešová se většinou uchyluje do protilehlého kouta. Většině kapel či zpěváků zpravidla sednou vlastní věci lépe než převzaté – byť objektivně kvalitnější – zahraniční hity. V případě první desky Ivy Marešové & 999 budu ale asi nejradši poslouchat již zmíněnou písničku Od země stínů. Zde totiž Marešová za doprovodu “pouhého” piána opravdu zpívá, nejen – byť sebekrásněji – hlasově koloruje. Vypráví příběh, pokládá se do něj a je uvěřitelná. Ano, svoboda letu nám na tomto albu nechybí, ale postrádám tu aspoň kus zemitosti. Což ale neznamená, že je deska špatná. Je taková… konejšivá a příjemná.