Projektů zpracovávajících folklorní materiál utěšeně přibývá, takže ne každý z nich se dočká velké recenze v FC. Společné album kapel Zimbova a Maraca si ale zaslouží nejen recenzi, ale i vaši pozornost. Maraca je zlínská kapela, která rozhodně nejde k posluchačům cestou nejmenšího odporu, ale jejich zajímavá a barevná hledačská muzika (alba Longe a Maraca) si už asi svůj okruh věrných našla. Nemá cenu diskutovat, jestli normální repertoár kapely Maraca patří do ethno či world music nebo alternativy (ovlivněné třeba jazzem, latinou a dalšími prvky), protože to je pouhá hra škatulky, škatulky, hejbejte se. Zimbova zřejmě spíš než svébytnou kapelou je projektem, do kterého jsou někteří členové Maracy vtaženi, a který se věnuje interpretaci moravského folklóru. Každopádně pod tímto konkordátním označením vydali album moravských balad (pochopitelně, že i termín moravský je třeba brát spíš velkomoravsky, tedy s přesahem na západní část Slovenska), jejichž kořeny jsou z nejstarších dochovaných oblastí našeho folklóru, sahají mnohdy prokazatelně do doby předbělohorské. Mnohé z těchto balad kolují ve velkém množství variant a Zimbova sahá zpravidla po těch méně známých. Všechny jsou přitom ze sbírky pana Popelky z Uherského Brodu.

Výčet nástrojů, které na albu zazní, působí dojmem celkem početného orchestru: housle, viola, violoncello, elektrické a akustické kytary, baskytara, kontrabas, bicí, trubka, tuba, saxofon, anglický roh, bajan (to je druh tahací harmoniky) a dokonce i použití samplerů. Ve skutečnosti jsou ovšem aranže velmi úsporné, průzračné a sloužící poselstvím dávných příběhů, takže nejvýraznější slovo právem mají průrazné a tlumených emocí i probublávající energie plné ženské hlasy Marty Vávrové (Zimova) a Gabriely Vermelho (Maraca). V každé písni je doprovodí jen funkční minimum nástrojů, dojde i na a capellový zpěv.

Autorský podíl členů uskupení není uveden, texty i původní melodie jsou zřejmě bez výjimky lidové, ale aranže je posouvají někam jinam. Kam? To je právě na celém projektu největší kouzlo. Interpreti si nevytvořili nějaký závazný model, který by umožnil jednotné pojmenování, jako třeba Fleret, Čechomor či Koňaboj. Prostě se nechali inspirovat lidovým materiálem k interpretacím, které jsou někdy blíž jazzu, někdy rocku, někdy latinskoamerickým vlivům, ale vždy je to potkání dvou oblastí, z nichž ani folklórní ani ta “world” druhou neznásilní, neutiskne. Interpretace ctí i to, že zejména u takového materiálu nejde hovořit o původní explicitní harmonii, jejich kabátek často spíš črtá harmonické možnosti než podkládá baladám durové a mollové akordy.

Příběhy jsou to opravdu krvavé, i když způsoby tragédií jsou velmi různé, velmi často z oblasti intimního života. Častá je nenaplněná láska a její smutek, jímž v kratičké závěrečné Ej padá padá rosenka album končí. Velmi časté jsou i příběhy na téma svedená a opuštěná, ať už jde přímo o znásilnění, nebo o dávné tragedie svobodných matek, které někdy nemají, nebo alespoň nenacházejí, jiného východiska, než zabít dítě. Střídmá aranž s dostatkem prostoru pro fantazii a syrový dívčí zpěv folklorně jednoduchoučkých ale krutě přímočarých textů pak povyšují takový příběh do výsostné tragédie, ať už jde o pouhé konstatování (Ej šandári, šandári, vy jste dívča zklamali) nebo o cynickou ironii otrlé vražedkyně (dali ňa tam, dali, pre maličkú vinu, ej šak sem utopila leda seďom synú, leda seďom synú a ósmú děvčinu, ej dali ňa tam, dali, pre maličkú vinu). Pochopitelně, že autenticita příběhů je podporována i tím, že jsou vyprávěny v nářečí.

Na druhé straně ne všech čtrnáct písní je plných smutku a násilí, někde drama končí překvapivě smírně, jako v písni Na zelených lukách, kde dívčina slibuje, že se vrátí a učiní milého šťastným.

Album je vybaveno bookletem, který je stejného rodu jako muzika. Jednoduše, úsporně a vkusně slouží textům a každá ze stran je vyvedena v nějaké převažující barvě, i když se v ní objeví oživující jiný barevný akcent. Vytknul bych ovšem nedostatek informací o osobách a obsazení, stálo za to uvést nástrojové obsazení u každé skladby a nezjistil jsem ani, kdo z pánů zpívá v závěrečné písni. To je však jen piha na kráse. Posluchač si prostě na albu přijde na své, ať už jde spíš po muzice nebo po textu a opravdu si v dalších posleších najde nové a nové jemnůstky v celkovém tvaru.

Jiří moravský Brabec

HOME