Luboš Malina – Afterparty, Good Day Records, 2004, celkový čas 45:13.

Obrovská hudební žranice: Naper se a pukni! – na jedné kupě najdeš všechny možné lahůdky, jaké může banjista na sólové desce připravit. A pak Zákusek: hudební mlsouni ovšem rychle odhalili, že tento Piece Of Cake není jen tak nějaká brnkačka, ale ještě promyšlenější a kvalitnější sada dobrot. Co se dá připravit po takových dvou hostinách? Snad Afterparty: mejdan zvolna končí, noc bledne, muzikanti se rozcházejí. Občas se některý z nich zapomene u otevřeného futrálu a zlehka přejíždí struny. Hostitel se přitočí a přicházejícím ránem letí tichý a dokonalý souzvuk; duet, který neburácí a neočekává burácivé ovace.

Třetí sólové album Luboše Maliny (Druhá tráva) je postaveno na myšlence sady duetů s různými hráči na různé nástroje. Princip není stoprocentně závazný: bez partnera hraje Luboš přepis částí dvou Bachových sonát, rovněž tak vlastnoručně upravené medley z dvou skladeb Beatles a kratičkou titulní skicu – možná spíš hudební předěl či fórek. V dalších dvou případech je “hostujícím nástrojem” lidský hlas: Katky García (The Parting Glass) a Jiřího Suchého (Ezop a brabenec). Malinova modifikace nenového principu spočívá v přizpůsobení se výchozí atmosféře, kterou jsem zkusil popsat v úvodu. Jamující muzikanti, kteří se ještě po festivalu, koncertu, party, aj. na chvíli zdrželi, často řetězí hrané instrumentálky do jakýchsi medley: tak i na Afterparty najdeme Harp Medley a Irish Medley (tradicionály), Scruggs Medley a již zmiňované Bach Medley a Beatles Medley. Další skladby nachází Malina mezi tradicionály (The Parting Glass, Mindrele) a jazzovými (Jaroslav Ježek) či klasickými (Bedřich Smetana, W. A. Mozart) standardy. Dosud nenahrané Malinovy skladby tu s výjimkou již zmíněné sedmnáctivteřinové Afterparty nenajdeme: pouze Mezi řečí (jediná přímo přetočená skladba, ze sólového alba Dalibora Štrunce Prameny) a instrumentálky známé (mj.) z předchozí desky Zákusek/Piece Of Cake (Gejza a Berta, V nevysokých horách).

Zdá se, že princip pracovně zvaný “afterparty” zásadně ovlivnil i samotný výběr hostů. Zahraniční hvězdy jsou tu zastoupeny pouze Charliem McCoyem (foukací harmonika) a Marcelem Comendantem (cimbál). (Přiznám se, že netuším, jak velká hvězda je hráč na bodhrán Jonathan Tennant.) U domácích podle této logiky převažují Malinovi současní či minulí kolegové (bratr Pavel, Katka García, Luboš Novotný, Stano Palúch, Martin Ledvina). Značný rozdíl je pak v důrazu, který je v tom kterém duetu položen na Lubošovo banjo. Ve skladbách jako Harp Medley, Mezi řečí a Gejza a Berta jsou hosté Charlie McCoy, Dalibor Štrunc, resp. Stano Palúch minimálně rovnocennými partnery, spíše byla jejich foukačce, cimbálu a houslím ponechána mírně vůdčí role. Tam, kde jde převážně jen o Lubošovo banjo, je role hostů různá: kytara Pavla Maliny ve Vzpomínce na Plzeň je velmi upozaděná a prostinká, ale až geniálně přesně cílená. Naproti tomu bodhrán je pouze nepříliš výrazným ochucením skladby Irish Medley a mandolína Martina Ledviny (Scruggs Medley) se bohužel stala nevyužitou příležitostí. Různý je i Lubošův doprovod ve zpívaných skladbách: zatímco v The Parting Glass tvoří freilingové banjo skutečně jen skvěle znějící základovou plochu, od které se odráží hlas Katky García, v Ezopovi a brabenci je i doprovod pod zpěvem velmi důrazný a prokomponovaný. Třináct let hraní v jedné kapele s Lubošem Novotným se projevilo: jejich společné dvě skladby jsou (spolu s Gejzou a Bertou) nejvíc hrané “natěsno”; vůbec nám nepřijde na mysl, že by tu snad měl účinkovat někdo další. Naproti tomu z Harp Medley dýchá i přes mistrovské výkony obou zúčastněných pocit, že sólisté byli zanecháni na pospas kapelou odešlou na kutě... Mezi vrcholy alba bezesporu patří oba duety s cimbálem – krátké virtuózní Mezi řečí i novinka Mindrele, křehká a přece úderná. Turecký pochod sice nese stigma skladby tisíckrát upravované a “vytěžované”, ale nutno uznat, že ji Luboš Malina zaranžoval pro dvě banja (host: Martin Fridrich, Cop) velmi dobře.

Prvním kladem alba je bezesporu existence nosné idey – která je ovšem i jeho omezením. Oblouk opsaný předchozími dvěma alby začíná klesat, vyznění Afterparty je jakoby cíleně skromnější. Posluchači mohou chybět nové původní skladby: nejsou, protože na sessionu se prostě hrají standardy. Nepředstavujte si ale, že Afterparty je záznamem situace v Kopidlně u stánku ve tři ráno. Ve svých vrcholech je setkáním mimořádných muzikantů, vzájemně se inspirujících. Jen mi trochu připadá jako jízda soutěžního vozu, který pro vyrovnání podmínek s ostatními soupeři dostal slabší motor. Fajnšmekři žasnou nad technikou a stylem jízdy, ostatním divákům chybí možnost pořádně to na rovinkách “osolit”. I vy se ale můžete stát fajnšmekry a vychutnat aranžérskou i hráčskou invenci krále pětistrunného banja, Luboše Maliny.

Tomáš Hrubý

HOME