Starou krajinou bez tabulek

CD Petr Linhart – Sudéta, Indies MG, 2007, tt.:47:26

V Petrovi Linhartovi cítím podobně jako v Jiřím Smržovi to, co je z tvůrčího hlediska nejvíc k závidění: Úplnou svobodu. Nejsou ani smlouvami, ani nějakou vnitřní ješitností poháněni k tomu, za jak dlouho mají představit další kolekci písniček. A představuji si je oba, jak procházejí osamělou krajinou pokorní a připravení přijmout poselství odněkud a pochopit jej v píseň. Tady se ale oba obrazy rozrůzňují. Zatímco Smrž přitom pracuje na tváři krajiny s křesťanskou pokorou, Linhart, myslím, spíš pozoruje zvenčí a hledá souřadnice v času i prostoru, kde se zachví mystérium. Z takového hledání vzešel i projekt Sudéta, mající kromě podoby CD i své pokračování na webu (www.sudeta.cz). Projekt, který „začíná náhodným nedělním výletem do hor a končí zakoupením sudetského kostela jistým harfeníkem.“ Linhart prostě umí vytěžit text nejen z nálady, ale přímo z nějakého vnitřního vyvěrání tajných příběhů místa. Na rozdíl od domovských Majerových brzdových tabulek zde na sólo projektu může spoléhat jen na svůj vlastní zpěv, pološeptající, nakřáplý a s podivným „r“, ale to z něj podle mého soudu tvoří nakonec nástroj o to důvěryhodnější. Hudebně se spojil především s Markem Štifterem (kytary, klávesy a další nástroje), ale objeví se v některých písních i další muzikanti - známí (Peter Binder – kytara, Aleš Charvát – baskytara), i neznámí (Pepe Štěpánek - steelka, Tomáš Makovský – perkuse, Zvirze – perkuse, slide, Lyuba Roško – hlas). Písničky jsou vlastně postaveny kompozičně docela pravidelně, ale zvukově působí dost nezvykle z mnoha příčin – ozývají se různé nasamplovanosti, včetně ruchů natočených na místech, se kterými je píseň spojena, a vlastně cokoliv, co vydává zvuk. Například v písni Hranice se ozve na jedné straně „šroubováček, imbus, kleště, nůžky a sklenička“ a na druhé zvláštní zvuky vytvořené z reálných někde uvnitř mašinek, označeny prostě jako „sonická přirovnání“. Je to pro mne tak trošku jako zvuková turistika. Jako někteří si přinášejí z cest kamínek či mušličku, které je na místě oslovily, a mají pocit, že pohledem na ně si zpřítomní tu chvíli a místo, Linhart najde zvuk, který si vezme sebou. Každopádně je mezi těmi zvuky jednak dost těch, které tvoří hudbu, a na druhé straně i dost volného prostoru pro fantazii.  Linhart je výtečný textař a umí namíchat magické zaříkadlo i ze zdánlivě jednoduchých slov, která spojí v pronikavý celek (čas láme prostor do vteřin; není smíření bez viny; pod nohama stoupá hora; tuším, co bylo, a nevím, co bude). Už to samo by stačilo k tomu, aby si člověk desku vychutnal mnohanásobným opakováním. Ale některé písně jsou vrcholně epické, aniž by sklouzly k popisnosti. Už velmi dlouho jsem neslyšel nic tak silného jako píseň Agni. Je to příběh osidlování pohraničí, zplanění v cizím prostředí, oboustranně zraněné lásky, kterou už nevyléčíš a tajemné či tajemného Agni, který je možná nejen ohněm jejich duše, ale i tajemstvím této země, činitelem v pravém slova smyslu. Deska je vypravena v digipacku, booklet obsahuje texty psané do prozaických řádků s krátkými autorskými glosami a výčtem účinkujících v každé písni, grafický doprovod obalu jsou jakési „archeologické“ záběry na předměty, kdysi snad někým v Sudetech používané.  Kdo by si podle názvu myslel, že Sudéta je jakási návaznost na Gabrétu Majerovek, shledá, že ani náhodou. Výpravy do míst se tentokrát výrazněji dotýkají stop po člověku (vysídleném,  přesídleném), od kterého nás nedělí tisíciletí, ale doba rozmlžené a vytrácející se lidské paměti. Ale je to deska velice silná, žánrově sice nezařaditelná, v hitrádiích prakticky nepoužitelná, ale podle mého názoru opravdu dokonalý průvodce nikoli turistický, ale pro alternativní poutníky, chápající, že jdeme-li krajinou dobře, jdeme vždy k sobě.

Jiří moravský Brabec

HOME