Káry a báry, ale jinak dobrý…

Míša Leicht: Je to dobrý… nebe je modrý…, Vydal Jiří Mašek – Good Day Records 2006, Celkový čas: 35:3

Kritik napíše recenzi. Časopis ji uveřejní a interpret (pakliže je s hodnocením nespokojený) zareaguje. To se stává. Míša Leicht se před tímto obvyklým řetězem příčin a následků pojistil v bookletu svého alba, když napsal: „Nikdy jsem si nepomyslel, že natočím svoji vlastní desku. Sázel jsem na kolektivní práci. Netušil jsem ani, že bych kdy mohl skládat písně, natož texty. Okolnosti mě k tomu přiměly někdy před čtvrtstoletím a to je dost dlouhá doba pro vytvoření materiálu na dlouhohrající desku. Melodie jsou jednoduché, tedy hratelné, texty prosté a hlavně ze života. (Kritikům myslím napovídám dost…) Cílová skupina ale kritici nejsou…“ Má tedy smysl o téhle desce psát? ptal jsem se sám sebe několik dnů. Jenže Míša si o to sám řekl slovy písně Je to dobrý…, kde mimo jiné zpívá: „Kritik by mě na kusy roztrhal. A já na ně tolik dám. Když tě nemaj rádi, zavřeš krám.“ A tak mi dovolte pár řádků o sólové desce jednoho z našich nejvýraznějších a nejoblíbenějších bluegrassových zpěváků. Trhat na kusy nebudu a doufám, že Míša na oplátku neroztrhá na kusy mě. S jeho revolverem Taurus 38 Specíál (viz www.leichtmusic.cz, sekce Fotky soukromé) bych si to nerad rozdal. Zmínil jsem se o Leichtovi jako o bluegrassovém zpěvákovi. Jenže on se i v čele Copu do mikrofonu opírá jako rocker. A tím se také Cop odlišuje od „kultivovaných“ (což je popis, nikoli hodnocení) kapel typu Reliéfu. K Míšovi Leichtovi se prostě mnohem víc hodí džíny (modré jako nebe v titulu desky nebo jako… bluegrass??) než tmavý oblek s kravatou. A to je jeden z důvodů proč jeho sólová deska, de facto folkrocková s přesahy k moderní country, zní přirozeně. Po interpretační stránce nemám k albu závažnější námitky. Leichtův hlas je příjemný, víc vypravěčský než vyšlechtěný (což mám rád) a ve spojení s elektrickými kytarami zkušeného Petra Havrdy zní velmi dobře. Vedle Petra se v doprovodné kapele sešli i další dobří muzikanti, a tak bicí Jaromíra Čížka i perkuse Davida Landštofa bezchybně šlapou, basa Ondřeje Podhajského hraje přesně tu roli, kterou od ní čekáme, a účast početných hostů (namátkou Vojta Zícha s dobrem, Dan Malczyk s houslemi nebo Marek Poledna s akordeonem) desku také spíš jemně a chutně přikoření než přesolí. To všechno je tedy dobré, ale stačí? Rockových písničkářů znám a mám rád spoustu a nedokážu přijít na to, proč bych měl Míšu Leichta poslouchat raději než Chrise Reu (právě jej mi Míša velmi připomíná ve Svědomí), Toma Pettyho, Marka Knopflera, Neila Younga nebo Bruce Cockburna. Napadá mě jediný teoretický důvod, a sice české texty. Jenže právě v nich je kámen úrazy Leichtova alba. Ne, nechci psát o tom, že Míšovy texty mají daleko k poezii. To si on sám uvědomuje nejvíc a přiznává se k tomu. Spíš jde o to, že témata těch písní se naprosto míjejí s mým viděním světa. Takřka povinnými rekvizitami v Leichtovým příbězích jsou lokály, drinky, motorky, střílející chlapi a hlavně káry a báry. Scenérie v jednotlivých skladbách se liší pouze tím, že jednou „vedle hráli ňákej vodvaz“ (Dost času), zatímco jindy „já zrovna v báru žalmy hrál“ (Bonnie a Bert). A mimochodem právě ty žalmy, které se do barového prostředí tak nějak nehodí, jsou jedním z mála oživení na jinak příliš monotónní desce. Míša Leicht se na albu představuje jako vypravěč, což jsem před chvílí pochválil. A pochválil bych znovu, protože epických textů je na scéně obecně málo. Jenže mě opakující se příběhy o probdělých nocích a opilých ránech (Zbejvá) nebo o mašinách a popíjení u báru nebaví. A tak jsem Míšovi vděčný za píseň Svědomí, která má sice text velmi „obyčejný“ a plný obecných pravd, ale v kontextu jednotvárného cédéčka působí velmi svěže.  Jaké tedy je sólové CD Míši Leichta? Ale ano, je to dobrý… Dobře zahraný, dobře zazpívaný, jen mě ne a ne nějak výrazněji oslovit… Že by chyba na mé straně?

Milan Tesař

HOME