Uhranutí baladou

Zuzana Lapčíková – Josef Fečo – Černobílá, Indies MG, 2006, tt.: 74:04

Dlouhý čas nového CD rozdělili jeho tvůrci do osmi tracků, z nichž každý vlastně vypráví jeden baladický milostný příběh. Ten příběh je vždy složený z několika lidových písní, dílem z východu Moravy, dílem romských, i když možná vyrostlých v tomtéž kousku země. V jejich interpretaci se střídá a propojuje více méně tradiční rómská kapela Fečových (tedy černá, řečeno slovy názvu alba) a kapela kolem Zuzany Lapčíkové (tedy bílá), mající také ve svém středu cimbál, a hrající víceméně lidový repertoár, ale přece jen s větším odklonem od tradičního pojetí (ostatně v kapele je francouzský hobojista a vážnohudební houslista). Přestože oba hlavní protagonisté alba už hráli muziku lecjakou a je jím blízké jak jazzové cítění, tak poučení moderní vážnou hudbou, přece jen hlavním rysem je zde pokorné sklonění se nad tradiční hudbou jihovýchodu Moravy. Lapčíková sama přiznává, že balada je takovým jejím celoživotním úhelným tématem. Tentokrát si vymyslela princip, kdy expozice každé písně je „bílá“, tedy v podání její kapely a se srozumitelným textem pro našince, katarze pak černá. Což jednak nechává textově některé příběhy nedopovězené, protože nevíme, o čem se v rómštině zpívá,  za druhé umožňuje v závěru podřídit textové sdělení emocím ve zpěvu a muzice celkem, a za třetí vlastně vždycky s výjimkou poslední skladby je zároveň návratem ke klasičtějšímu, konzervativnějšímu tvaru, protože právě Romové jsou jeho nositeli v tomto projektu. Jejich interpretace obsahuje daleko větší množství hudebních figur a obratů typických pro lidovou muziku a v čitelnějším tvaru.V prvních ohlasech na album se často vyskytují informace, že se zde prolínají světy moravského a romského folklóru. Myslím, že to je informace dost nepoctivá a nepřesná, sčítající hrušky s jablky. Morava je země, Rómové etnikum. Oni totiž ti Romové obývali totéž území, hráli na něm folklór po staletí a dokonce si je bílí sousedé zvali jako muzikanty na své různé obřady a svátky. Jde tedy o světy, které se prolínaly vlastně dávno, přičemž si každý zanechával (i při sdílení části repertoáru) své typické grify a postupy. Což ctí i toto album. Každý z osmi příběhů je hudebně vyprávěn tak, že hudební příběh jednoho se stává východiskem druhého, který navazuje, umocňuje, posouvá. Dokonalé zvládnutí nástrojů je samozřejmostí. Tvořivost a imaginace, schopnost poslouchat druhého a nechat se jím inspirovat, to je na obou stranách a záleží jen na posluchači, jak moc si to dokáže vychutnat. Nemyslím si přitom, že musí být vzdělaný folklorista, aby rozpoznal jednotlivé styly doprovodu nebo dokonce od boku dokázal vyjmenovat harmonie a rozdělit je na v regionu přirozené a inovativní. Stačí prostě mít uši k slyšení a srdce k rezonanci. Zuzana Lapčíková má velké štěstí ve svém přirozeně dobře znějícím hlasu, který si nekazí žádnými manýrami a dokáže jím zpívat balady naprosto archetypálně. Zde ale našla dostatečně kvalitní protipóly v Erice Fečové starší i mladší, které zpívají rovněž bez manýr, které si naopak vybavíme u mnoha romských popujících zpěvaček (nebo ještě hůře, zpěvaček bílých zpívajících pseudoromský repertoár).  Zvuk kapel ozvláštňuje především hoboj a anglický roh Emmanuela Raye, mihne se i saxofon, klavír a kytara, ostatní nástroje jsou opravdu z předpokládaného folklorního instrumentáře. Přesto občas pochopitelně vybočují z folkloru pryč, aby se k němu mohli zase vrátit. Vřele doporučuji vychutnat si třeba pátý set – Půlnoc s až scénicky působícími hudebními prvky.  Booklet obsahuje faktograficky hodnotné medailónky všech protagonistů i s fotografiemi (česky a anglicky), krédo Lapčíkové i Feča a pochvalné doporuční Miloše Štědroně a George Mráze. Bohužel však neobsahuje texty, ani česky, ani anglicky, ani romsky. A tak podle míry svých jazykových neznalostí tápeme. I tak si ale myslím, že to základní z příběhů hudba vypověděla.

Jiří moravský Brabec

HOME