Pepa Lábus vydává třetí album, a to už nemůže být náhoda. Původem trutnovský písničkář, který si našel práci v pražských nakladatelstvích, se postupně obklopoval muzikanty, až vznikla vlastně regulérní kapela. Houslistu Slávka Formana, se kterým hraje nejdéle, totiž po Tomáši Nýdrlem s baskytarou, se kterým už jej také vídám nějaký ten pátek, doplnili bubeník Jan Jaroš a někde i elektrická kytara Jaromíra Ticháčka.

Obecně si myslím, že do budoucna takovéto střídmé kapelní aranžmá může Pepovi jen prospět, i když tentokrát někde ještě je poznat, že je to pro něj nový, neustálený a nazažitý tvar. Ve snaze o pevnější rytmický základ skladby se v některých písních příliš prosazuje “kopák” na první dobu a do toho ještě Pepa mírně přehání důraz na patřičné (naštěstí opravdu vždy přízvučné) slabiky, takže častý písničkářský nešvar přezíravosti k rytmu zde trošku přechází v opačný extrém, poklonkování rytmu.

Lábus má zálibu v historii a tajemnu a proto jsou většinou jeho texty tématicky zajímavé, nevšední a plné zajímavých obrazů. Vlastně zde nenajdete typickou milostnou písničku, s výjimkou jediné nelábusovské kompozice – Štěstí s Bídou od Luboše Nohavici. Jistě milostným příběhem je či může být i Uzamčená brána, ale text umožňuje mnoho jiných výkladů, zůstává prostě uzamčenou branou. Vůbec, říci, o čem ty písně jsou, je asi opravdu těžké. Zachycují imprese, pocity, nálady, jsou plné básnivých obrazů a přesných miniatur: “na mozkové kůře, azbukou je psáno, že vždy může být hůře…” ale někde v nich autora básnickost až zrazuje. Věty jsou pak příliš dlouhé, než aby si člověk jejich obrazy uchoval v paměti, poměrně stejným (přirozeným) tempem vyprávěná slova splývají a nenajdete v nich jakoby dělící body, tečky, pauzy. Například: “Na loukách se zhmotňují představy vznešené. Říkali jim víly, když ještě měli jména pro obrazy ve slujích, reliéfy v kamenech, pro stopy té síly, co je ve snech uzamčená, a v mlhách přízemních.” Přiznám se, že mě délka té druhé věty (z písně Měsíční most) definitivně vymaže z představivosti jakoukoli iluzi o víle, kterou navozuje (i přes jistý patrný šelest papíru, zaznívající ze slov) první věta. Zde je možná Pepa Lábus trošku obětí jak svého knihomolnického povolání, tak folkařských tradic šedesátých let, které se leckdy bály rozbít větu na tříšť a krátké úseky.

Jsou to tedy jisté vady na kráse, na druhé straně naštěstí nejsou fatální. Pocit z kultivované poezie, ze zaříkávání něčeho mystického, si do vás nakonec asi cestu najde. Pokud máte onen dar vidět mystiku věcí, jako například oné půlnoční chvíle, kdy se na “majácích kostelních věží” o půlnoci překryjí ručičky hodin, kdy tajemná bezejmenná bohyně “s plameny z krbu se mihotá po stěnách”, kdy “stromy šeptají a pařezy svítí” a podobně, jak naleznete v různých písních alba. K tomu, že se tak stane, spíš než vlastní melodická linka zpěvu a tradicionalistická struktura písně vůbec dopomůže spíš ornamentální předivo ostatních nástrojů s nezaměnitelnými houslemi Slávka Formana, který zde zdaleka tolik nevyčnívá, ale o to lépe asi slouží věci. Na druhé straně možná práce s imaginativními mezihrami by právě Lábusovi mohla pomoci rozvolnit tok slov a při tématech útočících na představivost posluchače mu nabídnout čas k tomu, aby si vůbec představy užil.

Jiří moravský Brabec 

HOME