Album přináší 12 skladeb, z toho tři instrumentální a jednu (titulní) nadměrné velikosti (12:22). Osm jsou tedy písničky od dvou a půl do pěti minut. Když jsem držel album v ruce a četl si názvy písní otextovaných obecně asi neznámou textařkou Patrikou Frecerovou (např. Stromy Valar, Píseň pro muže z Númenoru, Beren a Luthien, Turin) byl jsem zvědavý, jak to pojme a trochu jsem se bál, že půjde buď o volné převyprávění pasáží z knihy, kterou mám velmi rád nebo v ještě horším případě o extatické vzdechy nad ní. Upřímně řečeno, jde spíš o reflexe nad knihou, ale bez nějaké vysoké poetické hodnoty. Jsou svým vyjadřováním prosté a autorka se nedoupouští jiných metafor, než těch, které jim vdechl už Tolkien. Ovšem k mému překvapení – i když jsou názvy uvedeny nejdřív v češtině a až za lomítkem anglický překlad, texty jsou anglicky, takže rozhodně neruší a v optimálním případě se jejich prostota po spojení s hudbou stává prostotou romanticky vznešenou.

Hudbu obstarává až na hostující elektrické kytary ve dvou skladbách klasické trio Kukulín (Jan Hrubý – smyčcové nástroje, akustická kytara, mandola, klávesy, Jan Koláč – hoboj, klávesy, zpěv, Ruda Hálek akordeon). Povaha kompozic je ovšem taková, že z těch tří si Ruda Hálek na moc nepřijde. Už od syntezátorového “pěveckého sboru” na počátku jsem měl pocit o spřízněnosti s šerosvitovým světem Enyi (což nní nic špatného, světy Tolkiena a mírně eklektické irské krasavice mají mnoho společného, i proto si ji režisér Jackson přizval do týmu) který mi podtrhl v Stromech Valar zpěv Jany Lewitové. Já ji měl dosud nejvíc zafixovanou v melismatických hrátkách s Mertou v Adamovi a Evě, tady byl její hlas rovný a snivý, prostě krásný. Na desce zpívá ve třech písních a je ji radost poslouchat.

Z dvanácti skladeb dvě nejsou inspirovány Tolkienem – Dover je prostě pocit, když se objeví křídové útesy nad mořem a Modrý Portugal je instrumentálka, v jejímž názvu je domácí popitíčko. Překvapivě ale Modrý Portugal je v základu irský jig jako když vyšije a přátelům z Kraje by se na něj hezky tančilo. Jinak na desce ovšem přiznaných “keltských” hudebních ohlasů najdete málo (velmi výrazné už jsou jen skotské dudácké pochody v titulní skladbě).

Tolkienův Silmarillion sahá do podstaty Středozemě hlouběji než Pán prstenů. Ten Hrubého není jen kuriozitou pro ctitele J.R.R.T. a jeho světa, ale příjemná a náladová hudba pro všechny snivé a romantické duše (což jsou stejně potenciálně Tolkienovi čtenáři). Někdy možná trochu přímočaře líbivá, ale v zásadě krásná a neodbytá, podle mého soudu nesmírně zajímavá a podle mé zkušenosti z posledních čtrnácti dní, velmi příjemně poslouchatelná i opakovaně.

Jiří moravský Brabec

HOME