Bluegrass ve Slezsku a na Moravě

Křeni: For Sale. Vlastním nákladem, 2007, celkový čas 46:50.

Dessert: ...piece of Dessert. Vlastním nákladem, 2007, celkový čas 35:56.

Zatímco v druhé polovině 90. let bylo těžiště tuzemského bluegrassu jednoznačně v Čechách, situace po zlomu letopočtu se začala měnit. Svědčí o tom i dvě pozoruhodná, letos vyšlá alba, obě vydaná vlastním nákladem v edici Modrá struna.

Karvinští Křeni vzbudili právem pozornost, už když jako „žákovská“ kapela v roce 2000 začínali. Jejich třetí album For Sale se povedlo mimořádně: Křeni už mají dostatek zkušeností a ještě mladistvý feeling; dlouho taková kapela v českém bluegrassu nebyla.

První předností desky je schopnost Křenů sestavit zajímavý, v rámci daném žánrem (progresivnější contemporary bluegrass, který se nebojí přesahů do americké akustické hudby, country či folku) pestrý set, prodchnutý osobitou atmosférou či náladou; to je dobrá zbraň proti snadné zaměnitelnosti. Většina uvedených skladeb je z vlastní dílny (přispělo všech pět Křenů!), čtyři písně pocházejí ze zámoří a výborně složenou (i provedenou) pecku Just The Sky You’re Under – typický otvírák – napsal Ralph Schut. Odečteme-li dvě velmi zajímavé instrumentálky mandolinisty Víta Hanulíka, větší část písniček je zpívaná anglicky. Některé z pěti českých textů nechtěně ilustrují známou poučku českých bluegrassistů: „Zpíváme anglicky, protože anglicky zní i každá blbost dobře.“ (Je tu i taková perla jako „chtít si jenom brát, někdo musí dát/prázdný je můj prám, k vám se podívám“ – Vzpomínky.) Přesto je dobře, že tu čeština zní: většina textů aspoň netahá za uši a dobře se pojí s muzikou.

Kromě již zmíněné úvodní skladby je výborná třeba Cool Night – skladba se silnou atmosférou a výraznými hudebními nápady. Tempově jde rozsah alba od vypalovačky I Know It Means To Be Lonesome až po dost sladkou, ale výraznou záležitost Kdyby. Píseň To co nás trápí vypadá díky drsňáckému textu a trochu ledabylejšímu podání, jako by utekla z repertoáru Nové sekce. Last Love Waltz bych už už prohlásil za rodného bratra všech Kentucky a jiných Waltzů, kdyby nepřišla skvělá kontramelodie v refrénu; za typický bluegrass je tu asi opravdu jen Falling, Falling, Falling.

Dalším trumfem alba jsou mimořádné instrumentální výkony všech pěti členů kapely. Nikdo se samoúčelně nepředvádí, ale jejich hra je skutečně strhující. Označím-li jako úplně nejvýraznějšího z nich dobristu  Karla Začala, trochu je to nespravedlivé vůči jeho skvělým kolegům a trochu je to výraz faktu, že mimořádných dobristů je v téhle zemi málo. Kromě již jmenovaných hrají na banjo Michal Wawrzyczek a na kontrabas Lukáš Rytíř; kapelník Ondra Kozák hraje kromě kytary ve třech kusech i na housle.

Trochu slabší jsou Křeni ve zpěvu. Vícehlasy jsou většinou velmi upozaděné a hlavní zpěvák Ondřej Kozák nikdy nebude vládnout velkým hlasem. Jinak ale dělá co může: je precizní, má dobrou techniku, výraz a skvělou angličtinu. Horší je to s jeho kolegy, z nichž (kromě Začala) zpívá každý 1-2 písničky: přísnější měřítko snese jen Wawrzyczek.

Zdálo by se, že po vynikajícím albu Křenů musí přijít konstatování, že na Hodonínsku usedlý Dessert je tedy (o něco) horší. Možná. Přínosnější je ale vyjmenovat, v čem všem se jejich nejnovější alba liší. Dessert je tradičnější než Křeni. (Nebýt toho, že jeho frontlajnu tvoří dvě zpěvačky, bylo by možné říct, že je většinou velmi tradiční.) Zpívá výhradně anglicky, hraje výhradně převzaté věci, z nichž některé lze označit za značně frekventovanou klasiku (In The Pines, Used To Be, The Ballad Of Jed Clampet, I Never Will Marry, Sitting Alone nebo Shady Grove – zde bůhvíproč jako Pretty Little Miss).

Ale tím hlavním rozdílem oproti Křenům je poměr „vokálna“ a „instrumentálna“. Zatímco klasická bluegrassová čtveřice nástrojů je u Dessertu hraná v mezích solidního průměru, dvojice výtečných sopránů patřících Janě Bílkové a Jitce Hrubošové činí z hudby Dessertu zážitek a současně je jasným poznávacím znamením. Na albu Piece Of Dessert tak logicky nenajdeme žádné instrumentálky, zato dva acapellové gospely (plus čtyři další) nebo písně pouze s doprovodem kytary. Oba ženské hlasy jsou si velmi podobné; nevýhodu menšího barevného rozrůznění dokázal Dessert překrýt výhodami: obě zpěvačky bez problémů střídají lead a tenor a hlasy jim krásně barevně souzní. Jejich dvojhlas je základem kapelního vokálu (mimořádně krásný v I Never Will Marry a Talk About Suffering), baryton s nimi zpívá zhruba v polovině věcí kytarista Marek Měchura. Zřídkavý čtyřhlas pak dotváří výrazným a „strašidelným“ basem mandolinista Ivan Zábelka (dvakrát zpívá sólově).

Nutno zdůraznit, že přes výše naznačené směřování Dessertu k tradici a „provařeným“ standardům jeho hudba ani trochu nenudí. Kapele a zejména jejím zpěvačkám – ale nejen jim - se podařilo zmíněné evergreeny nepodávat jako etudy, ale vdechnout jim duši. Příjemně překvapí i výborný zvuk (studio Paradox Hodonín; natočil, smíchal a masteroval Svaťa Kotas). A jako tečku za větou snad ještě informaci, že Jana Bílková po natočení alba Dessert opustila a na bookletu je uvedena jako host…

Tomáš Hrubý

HOME