Václav Koubek, na koncertech solitér s akordeonem, se na svém novém albu obklopil elitou české alternativní scény. Na klavír jej doprovází Filip Topol, na saxofony Jaroslav Jeřábek, na bicí tu Martin Rychta a tam Pavel Fajt, na kytaru a basu Jan Ponocný a v některých písních stojí za Koubkovými zády dokonce skupina Traband (patrně úplně celá; v bookletu bohužel nejsou její členové jmenovitě vypsáni). Pouhý tento výčet jmen slibuje nevšední zážitek i těm posluchačům, kteří jinak Koubkův “nečistý” zpěv příliš dlouho poslouchat nevydrží. A že Koubkova muzika vždycky stála a padala s tahací harmonikou? Vidíte, nemusí to tak být. Akordeon sice slyšíme i na novém albu, avšak zdaleka nehraje takovou roli jako jinde. Někde ustupuje do pozadí (Rozjímání), jinde zcela chybí (Totem).

Spojení Koubkova svérázného hlasového projevu s moderním doprovodem činí album výjimečným. Slovo moderní přitom můžete chápat dvojím způsobem: jednak moderní ve smyslu nástupu world music a různých žánrových fúzí (účast Trabandu ve spojení s ostatními vyjmenovanými muzikanty), jednak moderní ve smyslu příjemného nepodbízivého popu. Ano, popu. Zkuste si odmyslet zpěv a zaposlouchejte se do hitové melodie písně Byt. Nebo do lyrického saxofonového sóla ve Snílcích.

A zůstaňme ještě chvíli u žánrových škatulek (ti, kteří hudbu dělí pouze na dobrou a špatnou, jistě prominou). Zajímavého křížence pražské a brněnské alternativy představuje Stařec s Topolovým pianem a Fajtovými bubny. V Masce a hned po ní následujícím Tanci slyším stopy reggae, přičemž ve druhé zmíněné skladbě jsou propletené s funky rytmem. Příběhy jsou dixieland a jednu z nejzajímavějších kapitol koubkologie představuje skladba Sám. Zatímco způsobem zpěvu připomíná některé starší zpěvákovy hity (Sedni si a jen se dívej), doprovodná kapela, ve které tentokrát najdeme i violu (Zuzana Peřinová) a violoncello (Olin Nejezchleba), hraje pohodovou melodii na pomezí jazzu, alternativy, orientálního etna a popu.

V textech autor představuje svůj osobitý pohled na svět, který se zdaleka neomezuje jen na hospody (Rozjímání, Hospoda). Velkou roli hraje filozofie inspirovaná východními naukami (Dech a především hned úvodní Potkám). Každý z šestnácti textů alba obsahuje zajímavé obrazy na hranici lidové moudrosti, naivního umění, posmutnělého šansoniérství a veselého vypravěčství. Vždyť třeba píseň Totem o totemu plném krásných žen a božích chvil nebo skladba Důstojnosti s kombinací žánrového obrázku (první sloka) a surrealistické absurdity (druhá sloka) by stály za samostatný rozbor.

S formální stránkou textů si Koubek starosti nedělá. Nicméně je interpretem tak originálním, že mu milerád odpustím všechny chyby v přízvucích (Světla), gramatické rýmy (Milá), kostrbatosti typu “kde grátis jídlo pití je / tam samota je” (Hospoda) nebo “Když země začla se v opak točit” (Tanec). Problém mám snad jen s úvodní Potkám, ve které zpěvák trochu nelogicky za sebe řadí svého guru, “tebe, dítě”, vážku, pana Einsteina, opět svého guru a nakonec znovu “tebe”. Ale třeba jsem jen nepochopil podstatu koubkovské filozofie.

Nevím, co autora vedlo k tomu, aby album pojmenoval zrovna Každej pes. Že by chtěl volat na kritiky: Ano, já vím, že jsem natočil žánrovou směsku, že každý pes je jiná ves, ale nevadí mi to. – Mně osobně to také nevadí. Naopak, nové album by myslím mohlo ke Koubkovu svéráznému projevu přitáhnout další posluchače (třeba díky popularitě Trabandu, který by leckterý vydavatel určitě vypočítavě uvedl i na obal). Na druhou stranu by mě zajímalo, kolik dlouholetých Václavových příznivců si bude stěžovat na upozaděnou roli akordeonu. Vždyť zrovna v této sezóně je to tak módní nástroj…

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME