Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Recenze  
HOME Zpět na seznam

Nevadí ti Konvrzek?

Konvrzek – Nevadí ti, Indies 2005, tt.: 45:11

Jeden z největších originálů mezi českými písničkáři – Jiří Konvrzek, vydává své druhé oficiální řadové album. Lze předpokládat, že jeho poslech znovu rozdělí názory někam poblíž k oběma pólům. Pro někoho bude nesnesitelný nedouk a magor, pro jiného originální a úžasný samorost.

Měl-li bych si to slovo samorost vypůjčit, mohlo by docela posloužit v mnoha svých smyslech. Opravdu to působí jako něco, co vyrostlo samovolně a přitom do jakéhosi zvláštního, všelijak zprohýbaného, bizarního tvaru, který poutá pozornost.

Konvrzek své písničky skládá vlastně na krátké náramně jednoduché texty, jakési triviální zprávy o věcech kolem sebe, drobné glosy, malé postřehy, jednoduché myšlenky. Ani jejich základní melodie není nic světoborného, v podání prakticky kohokoliv jiného by to byl banálně odzpívaný jednoduchý krátký kousek života, informace, jaké si vyměňujeme tak trochu z nudy, když na venkově ráno čekáme na autobus.

Přesto v těch jednoduchých poznámkách, aniž bychom si to uvědomovali, je skryt velký kus moudrosti všednodenního života, který se nezabývá seriály, politikou, Spartou a Slávií, ale prostě uskutečňuje sám sebe nepředžvýkaně. Protože “Jablko lépe utrhnouti/ nežli sebrat na zem spadlé/ To může být/ Počůrané.”).

Konvrzek jako interpret je ale něco úžasného. Zde hraje se svou kapelou Třetí zuby, tedy s baskytaristou Lukášem Kalivodou a Janem Pydychem za bicími. On sám vystřídá spoustu nástrojů, základem ovšem zůstává jeho elektrická kytaromandolína, nástroj, ke kterému snad výrobní plány kreslil Picasso a vyráběl ho lešetínský kovář. Konvrzek na ni hraje s živočišnou radostí vesnického muzikanta, který se nestará o nějaké dury, molly, fis-cisy, protože když máš talent, tak ty přijdou samy, ale rozhodl se něco sdělit a tento prostředek má zrovna po ruce, tak to z něj vymáčkne. Není to hraní neumětelské, ale prostě přímočaré. Jinak se v jeho rukou objeví ještě klasická kytara, mandolína, další, poněkud exotický arabský drnkací nástroj oud (zvukomalebně použitý zejména v orientálním Měsíci), bugarie (doprovodný drnkací nástroj balkánský, který býval součástí různých tamburašských orchestrů), ale i akordeon a foukací harmonika, violoncello, příčná flétna, trubka, tuba, kozí roh a “soustava odpadního a kanalizačního potrubí z PVC” (Konvrzek je totiž profesí instalatér). Na některé z těchto nástrojů (v mých uších zejména na trubku) není zrovna virtuóz, někdy si spíš domýšlíte, jaký tvar si asi představoval, ale funguje to. Mezi hudebními formami vystopujete blues, ale i třeba vlivy čardáše (Trenýrky), o dechovce ani nemluvě (valčíček Živote).

Nejzábavnější a zároveň asi nejkontroverznější je ovšem jeho zpívání. Nejspíš vám na první poslech připomene trochu Petra Vášu, tím, jak výslovností, přízvuky a papřízvuky, protahováním samohlásek i souhlásek, češtinu zdánlivě potvoří, jak se s ní mazlí a jindy ji vyplivuje, a tím ji znesamozřejmuje, aby upozornil právě na to, že ani ty jednoduché banální věty nemají jen svůj samozřejmý smysl, ale skrývají to, co se do nich uložilo generacemi jejich používání. Ta “Vášovská zpodoba” ale přišla vlastně z protichůdného břehu, i když zřetelně s tímtéž cílem – úmyslným zasukováním hladkého provázku slůvek způsobíte, že vašim posluchačům (ale pozor! i vám) neproklouzne jen tak mezi ušima, ať už sdělují něco vážného, nebo humor (“na koštěti bába letí, bába baletí,”).

Najdete zde (k mé velké potěše) stejně jako na prvním albu hasičskou grotesku, tentokrát Požár, postavenou jen na výrazu, kterým je odvyprávěn příběh o pár větách (“Rozbalte hadice! Pumpujte! A nic. Jak to nic? Nic. Zabalte hadice! Už to jen doutná.”), najdete pivo i lásku, drobné portréty vesnických podivousů i skici zajímavých okamžiků, kdy najednou vidíme obyčejný svět nějak jinak (měsíc po moři plul A vítr co by? Usnul) a několik úžasných metafor, kterými se vyznává ze snahy otevřít se světu (“Svlékl jsem trenýrky svému srdci a byl marod hned,” “Sám sebe, tvrdou veku Uložím pod starou deku”).

Dohromady je to moc zajímavá (tradičně Indies dobře vypravená) deska, která pokud folk má znamenat návrat k lidové moudrosti, jeho obsah naplňuje měrou vrchovatou.

Jiří moravský Brabec

zpět na seznam recenzí

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.