Ondřej Konrád & Gumbo: Aspoň jednu krásu světa, Indies Happy Trails 2008, celkový čas 53:07

Indies Happy Trails, jedna ze tří nástupnických firem vydavatelství Indies Records, těší svou produkcí všechny staromilce: vydává živé nahrávky Michala Prokopa či Pavla Hammela, Dagmar Andrtovou, reedice jazzrockových alb, sebrané snímky Olina Nejezchleby nebo příjemně konzervativní novinku Ivan Hlas Tria. Debutová deska skupiny Gumbo v čele s výborným hráčem na foukací harmoniku a respektovaným hudebním publicistou Ondřejem Konrádem do tohoto sympatického portfolia skvěle zapadá. Konrád, jehož články mi v 90. letech i později sloužily jako základní orientace ve spletitém a zdánlivě neproniknutelném světě kvalitního jazzu, se obklopil muzikanty právě z tohoto oboru. Klávesista Jakub Zitko je kapelníkem Nuselského uměleckého orchestru (NUO), jedné z našich nejlepších jazzových kapel mladé generace, a také členem progresivní kapely S.O.I.L. Tam se potkal s bubeníkem Romanem Víchou, který má ve svých 29 letech také slušně zaplněný muzikantský životopis. Baskytarista Daniel Eberle je cítěním také jazzman a mimo Gumbo působí především v jazzfolkové skupině Con brio. A Josef Štěpánek, který s Konrádem kapelu zakládal, je ten kytarista, který pěkně přijazzle zaranžoval písně Jana Zubryckého na albu Podobojí. Kromě toho na CD Aspoň jednu krásu světa hostuje například Marcel Bárta, saxofonista Vertigo Quintetu a NUO, nebo Miloš Dvořáček ml., donedávna člen vynikajícího jazzového Limba. I když se na jednom albu sejde tolik jazzových muzikantů, nemusí ještě vzniknout jazzová deska. To dobře ví i Ondřej Konrád, když v rozhovoru zmiňuje příklad Joni Mitchell a jejích příjemně najazzlých, ale přesto nejazzových pozdních alb. Gumbo je totiž kapela, která vychází z kořenů blues, jazzu, rocku a folku a z nich splétá svůj vlastní výsledný tvar. Svým projevem Ondřej Konrád připomíná americké bluesrockové či folkrockové písničkáře. Na mysl mi přicházejí jména jako Tom Petty, Neil Young, z našich už zmíněný Hlas a také Vlasta Třešňák. Každé přirovnání je nutně přitažené za vlasy, ale podobně jako Třešňák (nebo Dylan) vyvažuje Konrád absentující slavičí hlas vypravěčskou přesvědčivostí. Na rozdíl od Třešňáka, Dylana či Hlase však nelze o Konrádovi mluvit jako o písničkáři. Na albu se představuje pouze jako autor textů, zatímco o hudbu se dělí Štěpánek se Zitkem a v jednom případě s hostujícím Petrem Binderem (plus jeden převzatý Dylan). V jednotlivých skladbách se kapela pohupuje na vlnách jednotlivých zmíněných žánrů: titulní Aspoň jednu krásu světa je bluesovější, instrumentálka Lunar spíše jazzová, další nezpívaná skladba Side Line má rockovější zvuk a v Rozdělám ohně problesknou funkové figury. V úvodním textu Kamarádi z kdysi se Konrád (opět v třešňákovské či hlasovské tradici) představuje jako epik, autor zajímavých obrazů ze života (“Netřepotáme se v elektronický síti / Držel jsi v rukou tentýž papír”) i rockových metafor (“Měsíc jak Zeppelin / a Hendrix je Boží syn”). Bohužel ne všechny texty alba jsou tak nosné. Rozdělám ohně je bezkonfliktní milostné vyznání; nic neřeší, ale neřeší to zajímavě, napadlo mě při opakovaném poslechu. Podobně Doutnáme je jen obyčejný erotický text bez pointy. O hodně víc mě baví básnická hříčka Kočka nebo exotická Čajová lilie. Jako harmonikář se Konrád na albu představuje pouze umírněně. Foukačka se sice objevuje prakticky ve všech skladbách, nechybí dlouhé instrumentální pasáže (Jako nic), avšak Štěpánkova kytara je jí minimálně rovnocenným partnerem, stejně jako bezchybná rytmika, na kterou se Gumbo může spolehnout. Gumbo je původně hustá polévka z New Orleans. Představuji si ji jako polévku s mnoha různými přísadami, takovou, jakou mám nejraději. Kapela Gumbo je na tom se svou stylovou všehochutí podobně. Svou hudební směs vaří z kvalitních surovin a i když mi v ní občas něco nezachutná, další sousto mi chuť spraví. Prostě pohodová staromilecká muzika v tom nejlepším slova smyslu. Včetně symbolického hostování Roberta Křesťana v závěrečné dylanovce.