Vyškovský Koňaboj loni rychle vstoupil do vod naší muziky a patřičně rozčeřil hladinu. Po vítězství na Zahradě nelenil, oběhal si sponzory a na přelomu roku natočil ve Vyšším Brodě u Honzy Friedla první album. Skládá se z patnácti lidových písní (vlastně ze sedmnácti, protože jedna z nich je složena ze dvou – kapelní první hit Stojí Kača + Žal – a za závěrečnou Konopou je po nahrávce šumů klasické gramodesky ještě ukrytá minutová drobnůstka Od Záhora mutná voda jen pro dívčí hlas a akustickou kytaru) z různých regionů, mezi kterými dominuje moravské Horňácko s pěti písněmi a východní Slovensko se třemi. Zbytek je různorodá směs regionu Moravy a v jednom případě rusínská lidová.

Kapela se doplnila v šesti písních o některé členy cimbálové muziky Zádruha z Dolních Bojanovic (Miroslav Klubus – prim, Jan Římský – housle, Petr Koliba – klarinet, Martin Moravanský – cimbál, Martin Kaňa – viola, Bedřich Kuběna – basa). Na většině písní se podílel hostující Milan Šána (zpěv, housle, akustická kytara), v nejdelší skladbě alba Z rána rosénka studená podpořily Jiřinu Šmukařovou pěkně dalšími vokály její sestra Marie a Jana Ondrůjová. Jiné hosty na albu nenajdete. Album Koňaboj představuje věrně, pro posluchače příjemně a hezky se poslouchá jako celek i při vyzobávání jednotlivých rozinek.

Aranže Davida Řeháka pak jdou vždy v duchu konkrétní skladby, netvoří jí žádné naschvály. Asi nejodvážněji působí scatovaná vložka v rockové mezihře písně Ej, hleďme, hleďme. Bicí (Karel Dufek) se drží rockově tanečních schémat, neutíkají k exhibicím, spolehlivě a přímočaře vedou každou skladbu vpřed, nenarušují její jednolitost. V takové jednoduchosti je síla. Zdvojené party kontrabasu (Tomáš Béza) a baskytary (Martin Straka) nepůsobí nadbytečně, hezké až vzorové je třeba jak si podělili muzikanti tóny ve skladbě Hore Týncem idú. Do přediva nástrojů nenápadně přispívají i kytary v doprovodné funkci.

Melodické nástroje reprezentuje kromě elektrické kytary Davida Řeháka (s příjemnými běhy vycházejícími z lidové melodiky) čisté a nenápadné flétny Dáši Bukvaldové a právě hostující housle. I tyto nástroje mají ale především funkci vkusných výšivek na kroji lidové písničky, a při vší hezké zapamatovatelnosti nenarušují základní strukturu.

Jde totiž opravdu o představení lidových písniček (s výjimkou už zmiňované “Maměnky” asi většinou málo známých). Překvapí vás možná krátkost textů. S výjimkou baladických skladeb Svatební ze Strání a rusínské Dvanáctá hodyna nepřesáhne počet veršů ve skladbě dvanáct a často je ještě o dost kratší. Jde tedy o sdělení hutná, krátká, ale silná, jak už to u vybroušených lidových textů bývá. (Příkladem takové miniaturizace textu zahrnujícího celý příběh je např. horňácká Z rána rosénka studená (Z rána rosénka studená, už ně milý vypovídá. Vypovídá, vypověděl, včera večer s inú seděl.) Tématicky se týkají většinou lásky předmanželské a tužeb po ní či manželského soužití, jediné dvě výjimky, které nejde zařadit do tohoto širokého tématického okruhu jsou dvě písně s tématikou vojenskou. Výběr však byl učiněn tak, že nepůsobí dojmem zdvojování výpovědí jednotlivými písněmi, inu tisíce podob má láska.

V hezky vypraveném bookletu najdete všechny texty (supervizi jejich nářečního znění provedli odborníci) s vysvětlivkami některých slovíček. Přesto bych měl k bookletu dvě výhrady – chybí jména členů Zádruhy a slovo šumně bych nepřekládal asi jako rychle, naopak bych si troufl tvrdit, že jde o hezky (Jako ve Vávrových Šumných městech). Pointovalo by to píseň lépe. To je však jen drobná piha krásy na projektu, který mne jinak opravdu potěšil.

Jiří moravský Brabec

HOME